MotejlekSkocdopole.com

Čína dnes představuje jednu z nejvýznamnějších ekonomik světa. Většina analytiků a komentátorů jí věští pouze zářnou budoucnost a celkem rychlé předběhnutí USA či Eurozóny . Po finanční krizi 2008-2009 a související ekonomické recesi se zdálo, že Čína přežila toto období velice dobře. Tento pohled dále umocňuje vidění Číny jako zázraku, který postupně zastíní zbytek světa a jehož se současné problémy v USA a Evropě příliš nedotknou.

Nic však není dál od pravdy. Čína je na ekonomikách USA a Evropy závislá mnohem více než to vypadá. Také stav její ho hospodářství je mnohem horší, než řada komentátorů a analytiku je ochotna si připustit.

Domácí spotřebitel Čínu nepodrží
Prvním omylem je domněnka, že v Číně již existuje velká skupina novodobých konzumentů, kteří nahradí spotřebou export z Číny. Toto je veliká fikce. Střední a vyšší třída v Číně stále dosahuje pouze 6 procent kupní síly amerických spotřebitelů.

Stejně jako Indie a řada další rozvíjejících se zemí je Číně výrazně závislá na exportu. Je to zřejmé z velkých obchodních přebytků a vysokého podíl exportu na HDP. Manipulativní techniky pro udržení nízkého směnného kurzu domácích lokálních měn jsou zaměřeny pouze na jediné: Podporovat export za každou cenu. Většina těchto vývozů tak či onak končila doposud většinou v USA. A jakmile americký spotřebitel zamrzl v důsledku bankovní krize v roce 2008, exporty asijských zemí šly do prudkých propadů.

Bohužel předpokládám, že americký, ale i evropský spotřebitel, a to včetně vlád daných zemí, mají před sebou několik let oddlužování. Míra zadlužení je ve vyspělém světě velmi vysoká a potrvá řadu let, než se tato nerovnováha vyrovná. To bude znamenat extrémní snížení spotřeby, které bude doprovázené významným snížením importů z Číny. Země není ve své podstatě připravena čelit doprovodným jevům jako je například rostoucí nezaměstnanost. Vláda neposkytuje žádné zdravotní a sociální záruky ve smyslu minimální zdravotní péče či sociálních dávek. To vše vede k tomu, že Číňané stále vysoce spoří pro zajištění zdravotní péče na vlastní náklady či pro podporu v době stáří.

Inflace útočí
Čína zachraňovala propady v letech 2008 – 2009 silnou úvěrovou expanzí, která vedla k extrémnímu nalévání financí do různých projektů v rámci výstavby infrastruktury. Samozřejmě šlo o peníze vynaložené ve většině případů značně neefektivně.

Čínská politika zaměstnanosti byla vždy založena na dostupné a tedy levné pracovní síle. Nízké mzdy prakticky nedovolily jakoukoliv významnou spotřebu domácností. Číňané extrémně spoří. A jelikož nemohou své úspory utratit v cizině, ukládají je na nízký úrok do státních bank. Státní banky tyto levné peníze půjčují (opět levně) zejména státním korporacím. Tyto levné peníze udržují řadu neefektivních státních podniků a projektů při životě a znemožňují zvýšit efektivitu a tím i bohatství v Číně.

Po stimulačním balíku, kterým Peking zaplavil v roce 2009 trh penězi, se díky právě takovým projektům opět nastartoval růst HDP na dvouciferných úrovních. Takový růst je nadále zcela nemožný.

Země se již blíží vyčerpání vlastních zásob levné pracovní síly. Dnes již začínají významně růst požadavky pracovníků na růst mezd. Díky zlepšujícím se podmínkám ve vnitrozemí je také stále méně atraktivní cestovat za prací do měst na pobřeží. Čína přestává být tou nejlevnější výrobní destinací.

Jak jsem již zmínil, Číňané nemají prakticky možnost díky uzavřenému kapitálovému účtu Číny, jakkoliv investovat či jinak použít své vydělané peníze v zahraničí. Proto investují do omezené nabídky příležitostí doma. A to žene ceny těchto aktiv nahoru – projevuje se to zejména v cenách nemovitostí.

Všechny tyto aktivity společně s tlaky na růst mezd a stimulačním balíčkem čínské vlády vytváří dnes již velice významnou inflaci, která tlačí nahoru ceny i běžného zboží, včetně potravin. Inflace představuje pro Čínu jak ekonomický, tak zejména sociální problém. Hrozí stále více a více nepokojů. Čína je klasická komunistická země založená na represi domácího obyvatelstva tak, aby nebyla narušena dominance vládní strany a politického systému. Cílem je tedy vytvářet „šťastného“ občana. Inflace a rostoucí ceny jsou velice destabilizující.

Administrativní řízení ekonomiky, které Čína provozuje, doposud vždy řešilo pouze problém s tím, jak více stimulovat ekonomiku, aby rostla a vytvářela „spokojené“ občany. Čínský aparát nemá žádné zkušenosti s brzděním ekonomiky. Jediný pokus zabránit spekulacím s nemovitostmi v minulých letech vedl k totálnímu kolapsu stavebních aktivit.

Vláda je dnes však nucena stále více krotit inflaci, která pro ni představuje možná více problém politický než ekonomický. Jejím cílem je samozřejmě nevyvolat v zemi přílišný propad ekonomické aktivity nebo dokonce recesi. Přistupuje k tomu však z pohledu administrativního bez ohledu na ekonomická pravidla či skutečnosti. Proto se dá očekávat, že se samozřejmě nepovede optimální přibrzdění. Navíc je pro vládu velice problematické ochlazovat ekonomiku, když na druhé straně stále dochází k měnové expanzi a poskytování vysoké míry (zatím) levných úvěrů zejména státním organizacím, místním vládám a samosprávám.

Její kroky proto budou značně neefektivní. Podle mého názoru bude přistupovat k problémům nejdříve pomalu, což bude znamenat, že k ochlazení ekonomiky nedojde a ceny budou dále růst. A pak pod vlivem této skutečnosti zatlačí na více brzdných pák v systému najednou a ochlazení bude najednou moc silné. Vláda ekonomiku nadměrně zastaví a možná dojde až k šokovému projevu kolapsu v některých částí hospodářství.

Je samozřejmé, že vývoj v Číně ovlivní chování i dalších světových ekonomik. Zejména těch, které jsou na Číně také silně závislé. A to vytváří příležitosti, které pokud se správně uchopí, mohou přinést zajímavé zisky pro investiční portfolio.
Richard Koza, ATWEL International