MotejlekSkocdopole.com

Sotva jsme opustili český vzdušný prostor a vznesli se nad Polsko, otevřela se před námi široširá země Mongolů. Teprve při pohledu z okna ve výšce deseti kilometrů kousek od polsko-běloruské hranice vás opravdu ohromí, co ti Čingischánovi nepřiliš početní pastevci kdysi dokázali. Jejich říše, dobytá z koňského hřbetu, sahala před takřka osmi sty lety od japonských břehů až sem. Současné Mongolsko je o mnoho skromnější, ale v lecčems také ohromující. Nepravoúhlý, pustý, cizí, přesto přátelský vesmír.

Leč mongolský cestopis nemůže začít oslavou tamních stepí a hor, stepilých kočovníků, jejich pohostinných jurt či nekonečných hlubin téměř neustále jasného nebe. Takový je sice hlavní dojem z návštěvy Mongolska, moderní cestopis ale začíná na letišti hlavního města. A tam to drhne. Řekněme si to bez vytáček, co může působit bezútěšněji, než konec léta v Ulánbátaru? Snad jen začátek zimy, kdy zde bývá těžký mráz a ještě těžší vzduch plný smogu, který letadlům buď znemožuje přistát, anebo když už přistanou, pak jejich osazenstvu dýchat.

Tak strašně jsme na tom v prvním zářijovém týdnu roku 2018 nebyli, ale přesto můžeme s plnou odpovědností říci, že Ulánbátar nepatří mezi stovku nejkrásnějších hlavních měst světa, či dokonce ještě přísněji, on patří mezi desítku těch nejhorších. I to je ale zážitek, na který se nakonec po návratu celkem v dobrém vzpomíná. Najednou vám Praha přijde jako bezvadně fungující, dobře spravované město.

Přistáli jsme po šesti hodinách letu z Moskvy na letišti nazvaném jak jinak než po největším z Mongolů Čingischánovi. Tento letecký přístav nedělá velkolepému dárci svého jména dobrou reklamu. Zjevně už netrpělivě čeká, až jméno i onu nesplnitelnou úlohu vypořádat se se standardy 21. století předá nově budovanému letišti 50 kilometrů od metropole. Zatím brána do země nabízí jen překážky. Tak například kvůli krátké ranveji a nepříznivé poloze v údolí se sem nedostanete velkým letounem, čili je třeba zapomenout na velkorysé business třídy, známé z palub obřích strojů, pomáhající v dnešních dobách přežít dlouhé trasy. Zázemí letiště je eufemisticky řečeno zaostalé, takže se koukáte co nejdřív vypakovat, tím ale nastává další problém. I když jste takřka ve městě, nevede sem žádná hromadná doprava, žádný autobus, vlak, nic. Pouze taxíky, prodírající se nekonečnými zácpami, neboť infrastruktura města nikdy nepočítala s tím, že sem Japonci vyvezou tolik ojetých aut. Hlavnímu městu se ještě dále v časopise budeme věnovat, pro teď stačí, že jsme v žádném případě nelitovali, když jsme nazítří po přistání zase zvedli kotvy a prchli na západ. Do Altaje, překrásného pohoří na hranicích Mongolska a Kazachstánu, řídce obývaného zdejší kazašskou menšinou.

Nezkrotné duše nomádů
Po tříapůlhodinovém letu z metropole nás ale nejprve čekalo ještě jedno město, Ölgij, centrum zdejší Bajanölgijské provincie… Inu co říci, prostě města ne, opravdu ne, ta Mongolům (v tomto případě ani mongolským Kazachům) nejdou. Jejich duše pobíhá s koňmi po pláních, prohání se s orli mezi vrcholky hor, takže chtít po ní pravoúhlost, pravidelnost, systematičnost, to je jako chtít po krtkovi, aby pěstoval záhonky. Nemyslím to zle, zdejší lidé nejsou v našem západním slova smyslu bordeláři či flinkové, jejich jurty jsou útulné a upravené, jen když je chcete zorganizovat do cihlových nebo betonových struktur, jaksi chybí smysl pro urbanismus. Vše ostatní je ale pohádková říše. A tady konečně začíná její náčrt.

Pro celý čtrnáctidenní pobyt, během něhož jsme Mongolsko prokřižovali poměrně vydatně, jsme se svěřili do péče lidí, zaměstnaných svérázným Američanem mongolského původu jménem Jalsa Urubshurow. Jalsa je barvitá figura z New Jersey, potomek prvních Mongolů, kteří se po emigraci ze sovětského Kalmycka v minulém století usadili v USA. Byznysmen s talentem a historkami televizního baviče, poradce mongolských prezidentů, přítel hollywoodských klasiků Richarda Gera nebo Francise Forda Copolly. V zemi svých předků rozjel unikátní turistický projekt. Nazval ho Nomadic Expeditions a my ho vřele doporučujeme. Zavede vás se zkušenými a vzdělanými průvodci do hor a stepí, do rodin pastevců, s nimiž dojíte jaky, na lovy lišek s muži, kteří k tomu používají ochočené orlice, ke stádům divokých koní Převalského nebo k dinosauřím vykopávkám uprostřed pouště. Nepohodlí, které s tím logicky souvisí, kompenzuje poctivou snahou udržet dobrý hygienický a stravovací standard na všech místech, kam vás zavede. Mobilní jurty, v nichž na jeho zastávkách spíte, jsou čisté, útulné, vytopené, záchody chemické, sprchy ohřívané solární energií, vše vždy s ohledem na ekologickou šetrnost.

Pod horou bez signálu
Takový přesně byl kemp, který pro naši pětičlennou partu postavil Jalsův tým zhruba 70 kilometrů východně od Ölgij, v národním parku Tsambagarav Uul, na úpatí zdejších monumentálních kopců, jimž dominuje druhá nejvyšší mongolská hora, stále zasněžená Tsast (4196 metrů). Je třeba poznamenat, že jízda z Ölgij do cíle zabrala přes tři hodiny a dokonale nás uvedla do později důkladněji prozkoumané problemtaiky automobilního cestování po Mongolsku. Bez terénních vozů to nejde, asfaltové cesty jsou výjimkou, a i na nich většinou soucítíte s utrpením pneumatik. Typickou silnicí jsou vyježděné pruhy táhnoucí se krajinou přes koryta potoků, přes místa plná balvanů a výmolů, bez dopravních značek a ukazatelů, vodítkem je tu povětšinou kompas. Milovníci offroadů si přijdou rozhodně na své, stejně jako vaše záda.

V cíli ale cestovní útrapy vykoupila velkorysá pohostinnost. Každý z nás dostal v podhorském kempu svou vlastní jurtu, v ní pohodlnou postel, kamínka schopná jurtu okamžitě vytopit až do saunového stavu. Místo podlahy tráva potažená kobercem, u dvířek malé umyvadlo s nádrží pitné vody. Ve větší jurtě byla společná jídelna, kam nám šéfka kempu, výtečná kuchařka s urgujskými geny, nosila vlastnoručně připravovaná fantastická jídla dle lokálních tradic s převahou skopového masa a zeleniny. Další velká jurta představovala chemický záchod a sprchu. Přes divoké přírodní podmínky vše vonělo čistotou, župany, přezuvky, toaletní potřeby jako v dobrém hotelu.

Tady byla naše třídenní základna pro průzkum okolních přírodních krás a způsobu života místních nomádů. Jezdili jsme s nimi na koních, dojili jejich dobytek a pili jejich mléko rovnou od zdroje, vyjeli jsme k horským vodopádům, navštívili rodinu, jejíž děd je jedním z nejschopnějších nositelů tradičního kumštu, lovu lišek za pomoci ochočené orlice. Svým způsobem mimořádným zážitkem byla i kompletní a později na dalších místech opakovaná absence telefonního, neřkuli internetového spojení. První den jsem na sobě zaznamenal zlozvyk bezcílného zírání do telefonu, který neměl šanci mi nějak pomoci. Něco tak hloupého, jako je smartphone bez signálu, ale přestanete rychle ve svých kapsách vyhledávat.

Koně a chánové
Po Altaji následoval přesun zpátky do Ulánbátaru, ale jen abychom hned odjeli do národního parku Hustain, nepříliš vzdáleného od hlavního města. Park je slavný tím, že v něm žijí poslední opravdu divocí, nezkrotitelní koně planety. Ano, jsou to koně Převalského, pozoruhodné plémě, na jehož chovu a opětovném uvádnění do volné přírody se podílejí i Češi. Jsou to až mystická stvoření a my měli to štěstí, že jsme na menší stádo a posléze i na pár jedinců pasoucích se a prohánějících po rozlehlém národním parku narazili takřka vzápětí po vstupu. Nijak si nás nevšímali, vůbec je naše přítomnost nerušila, čišela z toho až jakási zvláštní aristokratická arogance. Působivé.

Koně k Mongolsku patří zcela neodmyslitelně. Je to bez nejmenší pochyby světová koňská velmoc a vždycky byla. O vztahu zdejších lidí ke koním svědčí i jedna lingvistická libůstka: mongolština rozlišuje až dvě stovky různých barev koňské srsti. Je to jak s eskymáky, vnímajícími nesmírnou pestrost sněhu. Kůň tu není zdaleka jen pro osedlání, to je dokonce jen malý zlomek jeho využití. Především je znamením luxusu, čím větší stádo rodina má, tím větší je její bohatství. A také se hojně využívá kobylí mléko, které je od nepaměti vyhledávanou mongolskou lahůdkou, zejména ve fermentované podobě známé jako kumys. Přišli jsme mu na chuť i my, což se nedá říci o všech mléčných pokrmech, které jsme měli možnost ochutnat, ať už byly od krav, koz, ovcí, jaků či velbloudů.

Bez koní by nikdy Mongolská říše ve své monumentální podobě, k níž dospěla ve třináctém století, nemohla existovat. Tam, kde se rozprostíraly široké pastviny, bylo mongolské vojsko neporazitelné. Na koňském hřbetu se Mongolové vedeni Čingischánovým vnukem Bátúem, vládcem Zlaté Hordy, dostali až do dnešního Polska a plenili a plenili. Jen smrt tehdejšího chána, Bátúova strýce a Čingischánova syna Ögedeie, znamenala, že se Bátú v západní expanzi zastavil a musel se vrátit do centra říše řešit s ostatními příbuznými nástupnictví. Nikdy se už tak daleko Mongolové nedostali.

Do centra tehdejší říše, bájného Karakorumu jsme od koní Převalského zamířili i my. Pro pochopení síly, pestrosti, překvapivé náboženské tolerance a otevřenosti dávných Mongolů k cizím vlivům, pakliže je shledali užitečnými, je návštěva Karokorumu nezbytná. Stejně jako následující pobyt v Gobi, největší asijské poušti. Z Karakorumu jsme do jejího centra a místa našeho závěrečného pobytu, unikátního resortu uprostřed ničeho, nazvaného Three Camel Lodge, jeli devět hodin cestou necestou.

Právě v nekonečné pustině Gobi nejvíce pochopíte mongolskou duši. Ještě teď, když píšu tyto řádky ve svém pražském bytě, najednou zapomínám na povinnosti, které mě v příštích dnech čekají. Znovu v paměti otevírám svou roztopenou jurtu, je půlnoc, odcházím sto metrů dál do pustiny, nechám se chladit silným větrem a v samotě, která je větší než kdekoliv na světě, pozoruju nekonečnou hvězdnou oblohu splývající na horizontu s nekonečnou stepí. Šumění větru sem občas z dálek zanese zařechtání koní nebo zakvílení velbloudů. Takřka pláču štěstím. Tohle je Mongolsko.