MotejlekSkocdopole.com

Před mnoha tisíci lety, když se pravěcí lidé rozhodli uzavřít společenskou smlouvu a svěřit správu věcí veřejných do rukou vládnoucí kasty, se poprvé zrodila vrstva profesionálních politiků. Neoblíbených, proklínaných a nenáviděných, přesto bezpochyby potřebných a nesmírně historicky odolných. Většina z nich byla záhy zapomenuta, aniž vyřešila nějaký zásadní společenský problém, vystoupila s originální myšlenkou, proslovem nebo novátorským přístupem, vyhrála či naopak osudově ztratila válečný konflikt nebo vstoupila do kolektivní paměti jako hrdinové, nebo věčně zavržení zloduši (přičemž rozdíl mezi oběma polohami spočívá vesměs v dodatečné historické interpretaci). Občas, ve výjimečných dějinných momentech, se mezi banálními, zanedbatelnými a šedivými politiky vynoří osoba, která je jako jediná schopna semknout ohroženou komunitu, zosobnit její kolektivní vůli a touhu po přežití a umožnit jí proplout nebezpečnými úskalími historie. Zrodí se skutečný státník. Jaká by měla být jeho průprava? A existuje vůbec něco takového?

V civilizovaných časech se po vůdcích již nevyžaduje fyzická síla. O to výraznější by měla být jejich mentální a morální energie. Americký antropolog Alfred Louis Kroeber se v rozsáhlém pojednání z roku 1952 zamýšlel nad otázkou, proč je určité údobí schopno zplodit tolik géniů a mimořádných jedinců, zatímco jiné epochy postrádají náznak jakékoliv personální originality? Z jakého důvodu v téže Anglii následovala po skvělé a tvořivé alžbětinské éře intelektuální poušť puritanismu? George Orwell kdysi napsal, že Britské impérium vzniklo z iniciativy jedinců, kterým chyběla jakákoliv institucionální kontrola. Robert Clive dobyl Bengálsko dříve, než mu to někdo „odpovědnější“ stihl zakázat. Telegraf přivedl do divokého zámoří byrokracii, komise, výbory a experty a jejich dobrozdání, posudky a výnosy záhy způsobily, že se říše začala drolit. Pojem „válečná či křížová výprava“ podněcuje inspirující romantismus, který v nás probouzí dodatečné psychické síly, zatímco termín „projekt“ umrtvuje ducha, hubí pocit dobrodružství a vyvolává touhu po pátečním odpoledni a návratu domů.

Osoba, která je potenciálně připravena se ujmout důležitého úkolu, často vyhlíží v civilním životě excentricky, bizarně nebo podivínsky. Abraham Lincoln, Otto von Bismarck, Benjamin Disraeli, Theodore Roosevelt, Winston Churchill, Eamon de Valera nebo Tomáš Garrigue Masaryk rozhodně nebyli standardními produkty svého století. Velikost doby spočívá ve schopnosti integrovat zmíněné jedince do politického systému a využít jejich schopností včetně nekonformity k dosažení historického cíle nebo překonání překážky.

Aliance mezi byrokratickou zkostnatělostí, newspeakem a vzdělávací soustavou je přímou cestou k civilizačnímu úpadku. Společnost v zárodku potlačuje talenty, které ji mohou v krizové chvíli spasit. Evropu nezničí skuteční či domnělí „nájezdníci“, ale systém, který ve jménu proklamované, ale reálně neefektivní technokracie, pseudomanažerských magických procedur a politické korektnosti způsobuje, že případný Otto von Bismarck by zůstal na svém (dotovaném) pomořanském statku, Benjamin Disraeli by se stal druhořadným a frustrovaným literátem, Winston Churchill řadovým zahraničním dopisovatelem, postupně propadajícím alkoholismu, Eamon de Valera učitelem matematiky a Tomáš Garrigue Masaryk věčným adeptem na habilitaci na nějaké provinční univerzitě. Obávám se, že taková Evropa by neměla vůdce schopné čelit totalitním hnutím, jež se ji po první světové válce snažily uvrhnout do nového typu otroctví.

T. G. Masaryk často zdůrazňoval potřebu vzdělání. Byl přesvědčen, že na správné výchově závisí budoucnost evropské demokracie. Pokud se prosadí přímá vláda lidu, neobával se politické balkanizace kontinentu. Učitel by měl proto mít vyšší plat než soudce, protože jeho odpovědnost je větší: „Už hodina dějepisu může z budoucího občana udělat nacionalistu nebo světoobčana.“ Masarykova vlastní cesta rakouským školstvím nebyla přímočará. Vyučil se kovářem. Rozhodně to nepokládal za ztracený čas: „Práce rukama dělá především konkrétním, praktickým, obratným, nožem se dá dřevo docela podivuhodně zpracovat. Moji kolegové ve škole neuměli si často ani tužku ořezat. Kovář, zámečník, stolař, to jsou důležitá a krásná řemesla. Řemeslem se získává metoda.“ Masaryk rozlišoval mezi vzděláním a školením. Netoužil být profesorem filozofie, kterého považoval za „pastora pro akademickou mládež, jenž pětkrát za týden káže“. Na prahu čtyřicítky konstatoval, že ještě není zralý pro odpovědnou politickou funkci. Složil poslanecký mandát a začal znovu studovat, číst a vše promýšlet.

T. G. Masaryk žil v údobí, které umožňovalo dostatek životní a intelektuální improvizace dovolující vyrůst ve státníka. Když přišel jeho čas, byl připraven. Zmíněný harmonický soulad mezi osobnostním a kariérním růstem a psychologickou zralostí je něco, čím Evropané na počátku jednadvacátého století příliš nedisponují. Když nadejde okamžik historické zkoušky, prohráváme, protože nám chybějí hotoví, přesvědčiví a věrohodní vůdci.

Ivo T. Budil
(seriál byl původně publikován na přelomu let 2016 a 2017)