MotejlekSkocdopole.com

Na svátek patronky havířů svaté Barbory, 4. prosince 2020, doporučila tzv. Uhelná komise vládě „konec uhlí v ČR“ v roce 2038. Na toto rozhodnutí se okamžitě snesla kritika, že je to příliš pozdě, „uhlí patří pod zem“ a že se v ČR konzervuje „energetický středověk“. Vždyť v minulých letech celá řada zemí již s uhlím nadobro skoncovala a další se na to chystají. A těžit uhlí nepatří k moderní ekonomice. Ostatně, jen o pár týdnů před tím oznámil černouhelný těžař OKD ukončení své těžby již letos. Opravdu je tomu ale tak, končí doba uhelná?

Není pochyb o tom, že bohaté zásoby hnědého i černého uhlí byly jedním z rozhodujících faktorů prosperity českých zemích v 19. a částečně i ve 20. století. Můžeme si dovolit i vyslovit hypotézu, že to bylo uhlí, co udělalo z českých zemí nejrozvinutější část Monarchie. Uhlí na trh nastoupilo ve 30. letech 19. století, kdy nahradilo sílu vody, animální pohon a dřevo. Čechy s Moravou začaly zarůstat lesem.

Legendární dynastie jako byly Petschkové, Rothschildové, Larischové, Kleinové, Lannové, Weinmannové a jiní své podnikání spojily s uhelným bohatství zdejších pánví. Uhlí pomohlo přežít Republice v prvních týdnech její existence. Vlaky hnědého uhlí pro zmrzlou Vídeň daly československé diplomacii trumf pro vzájemné uznání s Rakouskou republikou, dodávky téhož demokratům v Říši pomohly porazit bolševické řádění v Bavorsku, stejně jako stabilizovat situaci na Slovensku. „Věc bolševismu jest věcí uhlí“. I jediný skutečně vojenský konflikt Československa byl na Těšínsku spíše o šachty a železnici než o to, kdo se cítil být více Čechem a kdo více Polákem.

Uhlí roztočilo turbíny a symbolem elektrifikace byl ve své době nejvyšší komín ČSR na tepelné elektrárně v Ervěnicích, která dodávala elektřinu Praze naším vůbec prvním dálkovým elektrickým vedením. Nejbohatším mužem první československé republiky nebyl Tomáš Baťa, ani zbytkové šlechtické rody, ale uhlobaron Ignaz Petschek, který ovládal více jak polovinu hnědouhelné těžby v Evropě. Prologem k českému úpadku byl vynucený (a pod cenou realizovaný) prodej těchto uhelných aktiv Živnobance. Česká banka se však z tohoto bohatství neradovala ani rok a musela doly předat Sudetoněmecké důlní, která nebyla součástí ničeho menšího, než byly Říšské závody maršála Göringa. Třetí říše odříznutá od zdrojů ropy vybudovala v Zaluží u Litvínova naši současnou největší rafinérii, jen místo ropy jako dnes vyráběla syntetický benzín z uhlí.

Mýtus o komunistickém havíři
V květnu 1945 podepsal Beneš znárodňovací dekret, který až na malé živnosti zlikvidoval privátní vlastnictví v ekonomice. Ne náhodou byly uhelné doly i přímo v názvu tohoto znárodňovacího zákona. Komunisté se sice zaklínali podporou havířů, pravdou byl ale úpadek havířské profese, drancování slojí bez ohledu na zdraví a životy horníků. Vysoké mzdy na šachtách stejně nebylo za co utratit. Řadu důlních neštěstí (jako byla Dukla v roce 1961) by báňská správa před rokem 1948 nikdy nedopustila.

Neexistence majetkových práv, ignorace zdravého rozumu a těch nejintimnějších lidských práv vedly na severu Čech k těžbě hnědého uhlí ve velkolomech, které při své cestě sudetskou krajinou vybagrovaly nejen desítky vsí, ale i jedno velké město. Uhelné elektrárny chrlily do ovzduší tuny síry, které zlikvidovaly tisíce hektarů lesa. Přitom odsíření kouře mokrým vápencem bylo dostupnou technologií již minimálně od 50. let a k efektivnímu odprášení stačilo do kouře vložit elektricky nabitý drát.

Totální závislost socialistického Československa na hnědém uhlí ukázala silvestrovská noc 1978, kdy mrazem popraskaly na Mostecku uhelné dopravníky a následující hospodářská omezení vedla k útlumu průmyslové výroby, k vyhlášení školních uhelných prázdnin a k zimě v mnohých veřejných budovách a panelových domech. Ani toto varování přírody komunistické vedení k zamyšlení se nad závislosti na uhlí nevedlo. Uhlí se v 70. a 80. letech stalo drogou, která měla pacienta udržet při životě. „Obětujeme severní Čechy, abychom vybudovali socialismus“.

Vrchol těžby hnědého uhlí nastal v roce 1984 (97 mil. tun), černé uhlí bylo na svých maximech v 70. letech, kdy oscilovala okolo 28 mil. tun. Teprve v 80. letech začala těžba klesat. U domácího otopu začal uhlí nahrazovat ruský plyn, alespoň ve velkých městech. Mj. modernizací chemického průmyslu, který se začal více orientovat na zpracování ropy, poklesla spotřeba uhlí i v průmyslu.

Pohádka o NWR
Devadesátá léta přinesla konečně odprášení a odsíření uhelných elektráren. Česká země bohatá na vápenec neměla problém v rekordně krátké době vyčistit vzduch, a udělat z ČR jedno z center výroby sádrokartonů, protože sádrovec je vedlejším produktem tohoto odsíření (sádra není nic jiného než síran vápenatý). Modernizované cementářské provozy odebírají jako přísadu do cementů i elektrárenský popílek. Těžba začala prudce klesat, u hnědého uhlí poklesem energetické náročnosti ekonomiky a dále postupující plynofikací.

Pokles těžby černého uhlí byl dán nerentabilitou většiny tehdejších dolů. Ukázalo se, že komunisté celou řadu šachet dlouhodobě drželi ve ztrátě, tak byla ukončena těžba v Oslavanském revíru a v Žacléři u Trutnova v roce 1992, ve Zbůchu u Plzně v roce 1995, a na Kladensku v roce 2002. Ze stejných důvodů zavírala doly Thatcherová a byla uzavřena většina hlubinných šachet v západní Evropě – světová cena uhlí byla hluboko pod náklady těžby v těchto dolech. Ještě jednou sice černouhelná těžba nalákala davy investorů – v roce 2008 se mohlo zdát, že investovat do akcií černouhelného těžaře New World Resources přinese stabilní výnos. Co na tom, že vlastní těžební společnost OKD byla očesána o své dcery a hodnota akcií byla založena na zásobách uhlí, které nešly reálně vytěžit. Jen o šest let později ohlásilo NWR ztrátu 27 mld. Kč a doly v roce 2018 s velkou ostudou převzal stát.

Od počátku století se do popředí dostává ochrana klimatu. Spalování uhlí je označeno jako jedna z hlavních příčin globálního oteplování a odchod od uhlí jako první krok na cestě k tzv. bezuhlíkové (klima neutrální) ekonomice. Jako dočasné „zelené“ řešení se toleruje spalování plynu a biomasy. Cílovým stavem má být výroba ze zcela čistých zdrojů (slunce, větru, vody), byť v přírodních podmínkách českých zemí za současných technologií nerealizovatelné.

Ocel, ocel a zase ocel
Aktuálně v České republice těží uhlí tři subjekty: stát uhlí černé v OKD a hnědé uhlí v Severočeských dolech, hnědé uhlí dva soukromí těžaři: Sokolovská uhelná a 7.en (dříve Mostecká uhelná). Roční těžba poklesla na pouhé 2 mil. tun u černého a necelých 30 mil. tun u hnědého. Vše nasvědčuje skončení doby uhelné již v krátké době, vždyť o uhlí vlastně nemá už ani nikdo zájem.

Naše civilizace ale na uhlí stále stojí – a minimálně za to černé nemá náhradu. Černé uhlí je surovinou pro výrobu koksu a koks je základní surovinou pro výrobu železa. A bez oceli nelze ani stavět moderní budovy, ani dopravní cesty, bez oceli nefunguje internet a mobilní telefony. Avizovaný přechod na bezuhlíkovou ekonomiku (elektromobilita, rozvoj datových on-line služeb, výstavba vysokorychlostních železnic – na to vše jsou potřeba miliony tun černého koksovatelného uhlí. Celková současná světová těžba černého uhlí činí cca 5,4 mld tun, více než polovina tohoto uhlí je vytěžena v Indonésii a Austrálii. Celosvětový trend těžby a spotřeby se dá označit za stabilní, s výjimkou Evropy a částečně USA (přechodem na těžbu břidlicových plynů).

Byly to změny v globální logistice, především výstavba obřích lodí pro náklad až 350 000 tun a návazná přístavní a železniční infrastruktura, které zavřely evropské doly. Ostatně je to vidět i na číslech pro Českou republiku, celková spotřeba černého uhlí je celé desetiletí stabilní na úrovni cca 4 mil. tun, bilanci klesající těžbou po roce 2014 doplňuje dovoz, do České republiky míří uhlí ruské, australské, indonéské. Po uzavření ostravsko-karvinských šachet bude veškeré černé uhlí pro potřeby českého průmyslu dováženo, můžeme jen spekulovat, zda větší uhlíková stopa je při přepravě uhlí ze zámoří, anebo by se životnímu prostředí více prospělo podporou lokální těžby. Můžeme pochopitelně ještě zakázat průmysl v Evropě, ostatně mimo Evropu by se produkční kapacity našly. Následné zvýšení celkových globálních emisí CO2 kvůli dopravě a výrobě v energeticky méně efektivních zařízeních je nasnadě.

Středověk je v kamnech
Hnědé uhlí se využívá pouze v energetice a pro otop. V současné době je v ČR podíl uhlí v teplárenství cca 40 % a ve výrobě elektřiny necelých 50 %.

Spalování hnědého uhlí v domácnostech je onen skutečný „středověk“, i přes všechny nepříznivé vlastnosti nekvalitního spalování hnědého uhlí v přestárlých domácích kotlech jsou i v letošní zimě české vesnice zamořovány smradem, dost často i s příměsí spalin z komunálního odpadu. Výměna kotlů byla spíše symbolická a nahrazení domácího otopu uhlí ponecháno spíše na generační výměně. Mladé rodině se již nechce chodit do sklepa a přikládat do kotlů. Tato generační výměna však může trvat dalších 20 let, a do té doby je vzduch zamořován prachem a jedovatými plyny. Kotlíkové dotace musíme považovat za akci, která přišla pozdě a problém jen velmi omezeně zmírňuje. Celkem se v domácnostech spálí cca 2 mil. tun hnědého uhlí a topí jím čtvrt milionu rodin.

Tradičním odběratelem hnědého uhlí je výroba elektřiny a teplárenství. Spalování uhlí je nejvíce zatíženo poplatkem za emisní povolenky na jednotku vyrobené energie.

Za částečně přechodný, ale z hlediska ochrany klimatu vhodný zdroj je považován plyn a za ještě vhodnější biomasa. Hnědé uhlí má emisní zátěž cca 0,36 t/MWh, zemní plyn „pouze“ 0,2 t/MWh. Jedná se však o přímé emise, bez započtení zátěže způsobené celkovým těžebním a dopravním řetězcem.

Shodou okolností v den, kdy Uhelná komise stanovila datum konce uhlí v ČR, Německo oznámilo znovuzahájení prací na plynovodu Nordstream. Spalováním plynu sice snižujeme emise o 40 %, celkový emisní rozdíl oproti spalování uhlí je však rozhodně menší – způsobeno těžbou v daleké Sibiři (kde se na pohon těžebních a dopravních agregátů opět spalují fosilie). Navíc se v Evropě jako celku stáváme závislí na dodávkách především z Ruska. Je to daňová regulace státu (cena emisních povolenek), která převádí výrobu od uhlí k plynu. Tak byla v loňském roce odstavena modernizovaná paroplynová elektrárna ve Vřesové spalující sokolovské uhlí a nahrazena plynem.

Štěpková modla
Biomasa, resp. štěpka, se stává novým hitem při přechodu na zelenější energii. Podíl štěpky na spalování se zvyšuje v Plzeňské teplárenské, zcela na štěpku přešli v Příbrami, o přechodu na štěpku se rozhodlo v mladoboleslavské Škodovce. V současné době je u nás spáleno cca 3 mil. tun této komodity. Pro výpočet emisních povolenek má štěpka stanoveny nulové emise, založené na premise, že se do ovzduší vypustí svým spalováním právě tolik CO2, kolik rostlina spotřebovala svým růstem. Zařazením do biomasy je pro spalování štěpky možno získat i dotace.

Ponecháme-li stranou tuto teoretickou konstrukci (ostatně uhlí jsou také původně rostliny – je nanejvýš jasné, že i spálením dřeva do ovzduší skleníkový plyn uniká) zůstává základním problémem zajištění této suroviny. Její nízké ceny v současné době kůrovcové kalamity nic neříkají o její budoucí dostupnosti, na zřetel se musí vzít i výhřevnost vztažená na prostorovou jednotku, která je u štěpky cca pětinásobná až sedminásobná oproti uhlí, se všemi negativními dopady na logistiku, tj. ve výsledku na uhlíkovou stopu. Zatímco zásobování uhlím je prováděno výhradně po železnici, štěpka až na výjimky do tepláren míří silničními návěsy. Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly, autor tohoto textu má ve věci štěpky obavu z přeměny české krajiny na plantáže rychle rostoucích dřevin. Neblahá zkušenost se žlutým morem se nám opět připomene pohledem na naši krajinu koncem jara.

Banky vs. uhlí
Uhlí bylo bohatstvím této země, po většinu 20. století bezohledně rabováno a následně nehospodárně spáleno. Konec uhelných kotlů se zdá být otázkou několika málo let. Možná bychom spíše než na tažení proti uhlí měli myslet na snižování emisí skleníkových plynů a na zdravý rozum. Otřesným příkladem české energetické politiky budiž zásobování teplem na jihu Čech. Teprve v roce 2020, deset let po spuštění temelínské jaderné elektrárny, byla tato elektrárna spojena teplovodem s Českými Budějovicemi. Jen na podporu OZE bylo od roku 2006 vynaloženo více než 400 mld. Kč, za tuto částku se dal jistě vyčistit zimní vzduch ve všech obcích, o investicích do vědy a výzkumu nemluvě. Podle aktuálních informací má Ministerstvo životní prostředí na další projekty k dispozici až 300 mld. Kč, o efektivitě jejich využívání si iluze dělat nebudeme.

Za současně dostupných technologiích stojíme před otázkou, zda uhlí, plyn anebo jádro. Nebylo by dobré v rámci předběžné opatrnosti zachovat mix těchto zdrojů? Les by snad měl zůstat lesem a podílet se svoji zelenou hmotou na přirozeném zachytávání CO2. Stejně jako především z předběžné opatrnosti se snažíme zatížení přírody co nejvíce a co nejrychleji snížit. Je naším snem mít vytápění v chladných měsících založené na vrtochu kremelského vůdce? Možná i investice do vybrané modernizace uhelného hospodářství by mohlo přispět k ochraně klimatu než některá ze „zelených řešením“. Je trpkou ironií, že i některé banky (jmenovitě skupina KBC/ČSOB) podléhají iracionalitě a odmítají financovat cokoliv spojené s uhlím, ačkoliv modernizace uhelné elektrárny může přinést okamžitý pozitivní efekt.

Česká tradice ráda připomíná, že české země patřily od ranného středověku k nejbohatším zemím ve střední Evropě. Nakolik bylo toto relativní bohatství založeno pouze na nerostných zdrojích (od zlatých a stříbrných dolů po uhlí) a nakolik na chytrosti a pracovitosti zdejších obyvatel ukáže až čas, zvláště když lithium se zdá býti chimérou.
Radim Ječný
Národohospodářská fakulta VŠE v Praze
radim.jecny@vse.cz