MotejlekSkocdopole.com

Evropa se v souvislosti s ukrajinskou krizí těší z pocitu, který byl v posledních letech čím dál vzácnější. Při pohledu na dramatický vývoj na Ukrajině si může opět připadat jako nositelka rozvinuté civilizace, která inspiruje, fascinuje a přitahuje obyvatele jiných, méně šťastných končin světa. Události ve zmíněné východoevropské zemi byly takřka jednoznačně hodnoceny jako střet progresivních, demokratických a (pochopitelně) proevropských sil s reakční a autoritativní mocí podporovanou Ruskem.

Ve srovnání s mediálním obrazem Vladimíra Putina by i Mikuláš I. vypadal jako liberál. Není náhoda, že v souvislosti s výkladem vývoje na Ukrajině byl pravděpodobně nejcitovanějším politickým vědcem Samuel Huntington, autor anachronického a schematického konceptu střetu civilizací. Ukrajina byla prezentována jako země trpící osudovým rozštěpením mezi západní a pravoslavnou civilizací, na jejíž půdě lze opět prokázat morální nadřazenost evropských hodnot nad údajnou orientální despocií. Soupeření s Ruskem představuje dnes prakticky jediný politicky korektní konflikt, který je Evropanům dovoleno vést, a Ukrajina je jednou z posledních zemí světa, v níž se nalezne dostatek lidí ochotných altruisticky bojovat za „evropské hodnoty“ a lyricky prožívat svou evropskou identitu.

Prubířský kámen síly mocností
Ukrajina byla po staletí územím, jehož nekonečné roviny reprezentovaly prubířský kámen civilizační síly mocností, které sem přicházely ze všech světových stran. Řekové, kteří získávali v severním Černomoří obilí, se uchytili na Krymu a v přilehlých pobřežních oblastech. Helénistický pontský král Mithridatés VI. Eupatór učinil jižní část dnešní Ukrajiny součástí své říše. Prošli tudy germánští Gótové, jejichž zbytky nalezneme na Krymu ještě v sedmnáctém století. Chazaři, kteří vybudovali na sklonku prvního tisíciletí po Kristu v jižním Povolží mocný stát, chránili na čas oblast před vpády východních nomádů. Ustoupili nakonec ruskému tlaku, ale Slované nebyli schopni dlouhodobě kontrolovat dané teritorium, které se rozpadlo na západ vystavený litevskému a polskému vlivu a východ ovládaný nejprve Polovci a poté Zlatou hordou.

Polsko-litevská unie, která se rozprostírala od Baltu k Černému moři, se nedokázala stát ústředním východoevropským státem a její Západem inspirovaná kultura postrádala dostatečnou asimilační energii, jež vyprchala na východoevropských stepích. Výsledkem byl osmanský průnik z jihu a povstání Bohdana Chmelnického, který přiklonil levobřežní Ukrajinu k Rusku, jež se postupně zbavovalo pověsti barbarské „Habeše Severu“. Závěr osmnáctého století zpečetil osud Polska, které zaniklo jako samostatný stát. Dravý ruský imperialismus úspěšně zatlačoval Turky stále dále na jih. Kateřina Veliká nechala postavit na obranu ruských zájmů Oděsu, Dněpropetrovsk, Simferopol a Sevastopol (což opravdu nebyly „Potěmkinovy vesnice“). Pokud by si Rusové splnili svůj sen, který byl jedním z jejich válečných cílů ještě za první světové války, a dobyli Cařihrad, pravděpodobně bychom nyní problém identity Ukrajiny neřešili. Země by ležela uprostřed ruského impéria zahrnujícího celé Černomoří a část východního Středomoří. Rusové ale neuspěli a Ukrajina zůstala na politicky a kulturně nejisté periférii.

Národní obrození a hladomor
V devatenáctém století se projevilo samotné ukrajinské obyvatelstvo. Vzdělanci z jeho řad vytvářeli pod vlivem západního romantismu ideu autonomního ukrajinského národa. Dostali příležitost během kolapsu ruské říše po roce 1917, kdy došlo k pokusu učinit z Ukrajiny samostatný národní stát. Impérium se odělo do bolševického šatu a vrátilo úder. Dopad tragického ukrajinského hladomoru počátkem třicátých let dvacátého století je oprávněně srovnáván s holocaustem. Následoval tříletý přízrak nacistického rasového panství a opětovná sovětská okupace. Anexe západní Volyně a východní Haliče nechtěně zvýšila význam prozápadního etnického a kulturního prvku a připojení Krymu zaselo dračí sémě budoucího rusko-ukrajinského sporu.

Nyní se zdá, že prožíváme opětovný pokus o začlenění Ukrajiny do západního civilizačního okruhu, tentokrát v podobě integrace do Evropské unie. Pokud však dáme bouřlivé politické události na Ukrajině do kontextu otřesů probíhajících v Libyi, Tunisku, Egyptě, Sýrii a do určité míry i v Turecku, vyhlížejí spíše jako důsledek mocenské slabosti Evropy, která již nedokáže zajistit stabilitu svého pomezí.

Věčná periférie, nebo sebevědomý stát?
Vhodnějším nástrojem pro pochopení globálních dějin, než představuje Huntingtonův střet civilizací, je pravděpodobně Wallersteinova teorie světového systému. Americký historik Immanuel Wallerstein vymezil svět jako hierarchický systém ovládaný jádrovými civilizacemi, reprezentujícími ohniska ekonomické, politické a symbolické moci. Kolem nich se rozprostírají periférie a semiperiférie, to znamená závislá území, jimž jádrová civilizace prostřednictvím různých strategií brání v emancipaci. Immanuel Wallerstein náleží k neomarxistům a jeho model trpí přílišným důrazem na hospodářské vztahy. Jestliže bychom jej ale inovovali pomocí učení Maxe Webera a zdůraznili úlohu idejí a hodnot při boji o získání důstojného postavení v rámci světového systému, získáme flexibilní nástroj pro studium nejrůznějších historických fenoménů minulosti a přítomnosti, včetně dilemat současné ukrajinské společnosti.

Ukrajina potřebuje v historicky dohledné době využít svůj přirozený potenciál a přírodní a lidské zdroje, modernizovat se a zařadit mezi rozvinuté světové ekonomiky. Integrace do Evropské unie i setrvání v úzkých politických a hospodářských svazcích s Ruskem přináší hrozbu odlišných forem periferizace a znehybnění v zaostalosti. Pokud se Ukrajinci domnívají, že mají dostatek hmotné a morální síly, aby dokázali v případě začlenění do Evropské unie úspěšně vzdorovat proměně v pouhé nesvéprávné odbytiště německého a francouzského zboží a stát se jedním z vůdčích aktérů evropského veřejného života, neměli by váhat. Taková civilizační příležitost se nemusí opakovat. Jestliže pochybují o své odolnosti, měli by hledat své místo v globálním světě jako sebevědomé eurasijské společenství mimo evropské i ruské politické struktury.

Ivo T. Budil, proděkan a vedoucí katedry historických věd na Západočeské universitě v Plzni