MotejlekSkocdopole.com

Andrej Babiš, jehož Agrofert Holding převezme společnost Mafra, veřejně požádal Karla Hvížďalu, aby sepsal etický kodex mediální skupiny Mafra. Hvížďala se díla ujal a kodex sepisuje. V souvislosti s Hvížďalou stojí za připomenutí události ze září 2004.

Kauza Karel Hvížďala a opisování
Tento text publikovaly Lidové noviny, strana 12, 7. 9. 2004 – rubrika Opravy a upřesnění

Článek „Bič na nezaměstnané dopadl pozdě“ (LN 2. září, strana 13), jehož autorem je novinář a spisovatel Karel Hvížďala, je svou strukturou i obsahem téměř totožný s článkem, který vyšel 16. srpna 2004 v 34. čísle německého týdeníku Der Spiegel pod názvem „Sei rüde, sei ehrlich, mach es schnell“. Přestože jsou oba texty téměř totožné, Karel Hvížďala trvá na tom, že svůj text z Der Spiegelu neopsal. Redakce Lidových novin však zveřejnění textu pana Hvížďaly považuje za chybu, neboť v době, kdy článek „Bič na nezaměstnanost dopadl pozdě“ vznikal, znal už jeho autor zmíněný článek z Der Spiegelu a vědomě z něj opsal některé pasáže bez uvedení zdroje. Pro úplnost zároveň zveřejňujeme vyjádření Karla Hvížďaly.

Omlouvám se čtenářům Lidových novin i redakci Der Spiegelu, že do článku „Bič na nezaměstnané dopadl pozdě“, sepsaného pro Lidové noviny na základě studie OECD, jsem zamontoval citáty z článku v Der Spiegelu z 16. srpna, aniž jsem uvedl zdroj. Učinil jsem tak v dobré víře, že jde o údaje i v tomto článku použité z veřejného zdroje a ne o názor chráněný autorským právem.
Karel Hvížďala

A teď ještě oba texty. Nejprve originál z Der Spiegelu …

16.08.2004
Sei rüde, sei ehrlich, mach es schnell

Viele Industriestaaten haben ihr Sozialsystem bereits grundlegend umgebaut.

Was den Deutschen an schmerzhaften Veränderungen noch bevorsteht, ist für Briten und Amerikaner, Dänen und Schweden, Schweizer und Österreicher schon ein Stück Sozialgeschichte. Mehr als zehn Jahre liegt es teilweise bereits zurück, dass sie ihre Arbeitsmärkte reformiert haben – schnell, konsequent und nahezu geräuschlos.

Seitdem konzentrieren sich dort die Arbeitsverwaltungen auf die aktive Vermittlung von Jobs statt auf die passive Versorgung Arbeitsloser. Sie haben das Prinzip des Förderns und Forderns durchgesetzt und den Leistungsbezug an den Willen des Einzelnen geknüpft, eine angebotene Stelle anzunehmen, selbst wenn sie der Qualifikation nicht entspricht. „Jetzt ernten diese Länder die Früchte ihrer Politik“, sagt Eric Thode von der Bertelsmann Stiftung.

Thode gehört zu einem Team von Wissenschaftlern, die gerade eine neue, so genannte Benchmarking-Studie vorgelegt haben, die zweite nach 2001. Ihr Ergebnis ernüchtert: Deutschland ist in Sachen Beschäftigungsentwicklung im Vergleich mit 19 anderen OECD-Staaten weiter zurückgefallen, vor allem ältere Arbeitnehmer und gering Qualifizierte sind die Verlierer am deutschen Arbeitsmarkt.

Dass es auch anders geht, zeigen die Beispiele von Ländern, die ihre Arbeitslosenquoten verringern, zum Teil sogar halbieren konnten. Jedes Land ging dabei einen ganz eigenen Weg, sie unterscheiden sich vor allem darin, wie viel die Behörden den Arbeitslosen zumuten.

Die Vereinigten Staaten beispielsweise fahren die harte Tour. Dort erhalten erwerbsfähige Arbeitslose in manchen Bundesstaaten nur ein halbes Jahr lang Unterstützung, im US-Schnitt machen die staatlichen Hilfen gerade 58 Prozent des letzten Nettolohns aus; laut einer OECD-Studie sinkt nach dem 60. Monat der Arbeitslosigkeit diese so genannte Nettolohnersatzrate sogar auf gerade noch 7 Prozent.

Und dennoch haben US-Bürger einen entscheidenden Vorteil: Für sie lohnt es sich, selbst eine schlecht bezahlte Stelle anzunehmen, der Staat stockt den geringen Lohn mit Hilfe einer Steuergutschrift großzügig und dauerhaft auf.

„Earned Income Tax Credit“ nennt sich das schon 1975 eingeführte Konzept, eine Art negative Einkommensteuer. Danach brauchen Geringverdiener bis zu einer bestimmten Lohnobergrenze keine Steuern zu zahlen, sondern bekommen einen Zuschuss zum Niedriglohn.

Eine Familie mit zwei Kindern etwa, die bis zu 10 510 Dollar im Jahr verdient, erhält maximal 40 Prozent des Einkommens noch mal dazu, also 4204 Dollar. Bei höherem Einkommen nimmt der Zuschuss wieder ab, und zwar bis zu einer Grenze von 34 692 Dollar.

Ganz ähnlich wie diese „Make-work-pay“-Strategie der Amerikaner funktioniert die Variante, die in Großbritannien zum Einsatz kommt: Seit 1999 erhalten dort Arbeitslose mit geringem Einkommen eine Steuergutschrift. So bekommen Familien mit einem Jahreseinkommen von weniger als 13 230 Pfund zusätzlich 545 Pfund sowie 1445 Pfund für jedes Kind.

Premierminister Tony Blair verfolgt seit seinem Amtsantritt 1997 die Strategie von Leistung und Gegenleistung: Der Staat bietet Arbeitslosen einen Job an, lehnen sie ihn ab, verfällt ihr Anspruch auf öffentliche Hilfe. „New Deal“ heißt das Programm, das speziell Problemgruppen wie Langzeitarbeitslose oder Jugendliche anspricht, schon 1,7 Millionen Menschen haben es absolviert. Ihre zentrale Anlaufstelle ist das „Jobcentre Plus“, nach dessen Vorbild nun auch in Deutschland Arbeits- und Sozialamt zusammengelegt werden sollen.

Die dänische Variante eines solchen „One-Stop-Centers“ nennt sich „Jobbutik“: freundlich eingerichtete Häuser, oft mitten in der Einkaufszone gelegen, ohne Wartezonen, Linoleumböden oder Nummernautomaten. Dort entwickeln die Mitarbeiter individuelle Handlungspläne für die Arbeitssuchenden. Nur 14 Wochen dauert es im Schnitt, bis ein Arbeitsloser in eine neue Stelle vermittelt ist, in Deutschland sind es 35 Wochen.

So weit ähnelt das dänische dem britischen System, in puncto Geldleistungen freilich könnten sie kaum unterschiedlicher sein: Während die Briten nur ein Mindestmaß an staatlicher Hilfe beziehen – als allein stehender Arbeitsloser umgerechnet 358 Euro pro Monat -, sind die Dänen üppig versorgt, wenn sie ihren Job verlieren: Sie erhalten bis zu vier Jahre lang 90 Prozent des letzten Bruttogehalts, allerdings maximal 1815 Euro monatlich, und die Leistung muss versteuert werden. Dagegen wirken die 345 Euro Arbeitslosengeld II in Westdeutschland plus Leistungen für Unterkunft und Heizung wie ein Almosen.

Dafür müssen die Dänen in Kauf nehmen, dass ihnen die Vermittler in den Jobbutiken ständig im Genick sitzen und Stellenangebote machen. Und sie müssen akzeptieren, einen Arbeitsplatz so schnell wieder verlieren zu können, wie sie ihn gefunden haben: Rund ein Viertel der Dänen ist einmal im Jahr ohne Arbeit. Mit dieser eigentümlichen Kombination aus minimalem Kündigungsschutz und maximaler Versorgung hat Dänemark einen Arbeitsmarkt geschaffen, der so flexibel ist wie kein anderer in Europa.

In der Schweiz sind die Leistungen ebenfalls ordentlich bemessen: Der Arbeitslose bekommt zwischen 70 und 80 Prozent des letzten Einkommens bei einer Bemessungsgrenze von immerhin 5787 Euro monatlich, in der Regel kann er die Leistung 80 Wochen lang beziehen, danach wird er in die Sozialhilfe „ausgesteuert“, wie die Schweizer sagen, sie liegt in den meisten Kantonen bei umgerechnet etwa 700 Euro. Doch auch bei den Eidgenossen existiert nur ein Minimum an Kündigungsschutz, und dass Unternehmen Abfindungen zahlen, ist eher die Ausnahme.

Der Vorteil: Sogar Altersgruppen von 50 aufwärts haben eine reelle Chance, wieder Arbeit zu finden. Immerhin 25 Prozent der Schweizer Männer zwischen 65 und 70 gehen noch einer Arbeit nach – und dennoch herrscht de facto Vollbeschäftigung.

In Österreich begrenzte die Regierung die Bezugsdauer von Arbeitslosengeld auf bis zu 52 Wochen, danach gibt es nur noch so genannte Notstandshilfe. Zudem gilt es jetzt schon nach 100 Tagen Arbeitslosigkeit als zumutbar, einen Jobsuchenden in eine ihm fremde Branche zu vermitteln.

Trotz solcher Verschärfungen sind kaum Proteste zu vernehmen. Kein Wunder, bei einer Arbeitslosenquote von lediglich 4,4 Prozent hält sich die Furcht der Österreicher in Grenzen, dass der Jobverlust einen selbst treffen könnte.

Auch in den anderen Reformländern haben die Einschnitte nicht einen solchen Widerstand hervorgerufen, wie ihn derzeit Deutschland erlebt. Wissenschaftler Thode begründet den Gleichmut damit, dass die Reformen im Ausland besser austariert sind. Die Regierungen haben zwar Opfer verlangt und Sanktionen verhängt, aber zugleich auch Chancen eröffnet und Anreize geschaffen, etwa mit Hilfe der Steuergutschriften in den USA oder Großbritannien oder dank der Eingliederungspläne, die dänische und britische Arbeitsvermittler mit jedem Erwerbslosen austüfteln.

Am meisten aber wird der Reformprozess in einem Land beflügelt, wenn der Leidensdruck besonders hoch ist. In Schweden beispielsweise war vor knapp zehn Jahren für jeden offenkundig, dass der Staat vor dem Offenbarungseid stand: die Inflation bei zehn Prozent, die Zinsen astronomisch hoch – es musste etwas geschehen. So akzeptierten die Bürger selbst harte Einschnitte: Das Arbeitslosengeld wurde gesenkt, das Kindergeld reduziert, ebenso das Wohngeld und das Krankengeld.

Schonungslos hatte Ministerpräsident Göran Persson den Schweden die Lage geschildert: „Sei rüde, sei ehrlich, mach es schnell“ lautete damals seine Devise.

In Deutschland dagegen hat sich die Arbeitslosigkeit über Jahre hinweg aufgebaut, ein schleichender Prozess, wie die Autoren der Benchmarking-Studie bemerken: „Damit hat in Deutschland eine gewisse Gewöhnung an hohe Arbeitslosigkeit stattgefunden.“
Alexander Jung

…a teď plagiát od Hvížďaly

2.9.2004
Bič na nezaměstnané dopadl pozdě
Tak jako všude na světě, i u nás platí, že změny na trhu práce musejí být drsné, čestné a rychlé

Vláda minulý týden vyhlásila, že se radikálně zpřísní vyplácení sociálních dávek. Chyba ale je, že jsme takový krok neudělali dříve, kdy připravenost lidí snášet změny byla nesrovnatelně vyšší než dnes.

Řada průmyslových zemí svůj sociální systém už podstatně přebudovala. Uvědomila si, že vláda přitom musí být drsná, čestná a postupovat rychle, my naopak váháme. To, kvůli čemu se v Německu dnes protestuje a co naši zemi teprve čeká, mají již Angličané, Američané, Dánové, Švédové, Švýcaři a Rakušané za sebou a považují to za kus sociální historie. V některých zemích začali s reformou pracovního trhu již před deseti lety.

Výkon za protivýkon

Zásadní proměna sociální záchranné sítě spočívá ve změně těžiště: pracovní úřady se po reformách soustřeďují na aktivní zprostředkování pracovních příležitostí a nestarají se jen o pasivní podporu v nezaměstnanosti. Výsledek víc záleží člověku, který se ocitl bez práce, na jeho vůli něco pro svou budoucnost dělat a na ochotě přijmout i takový džob, který neodpovídá jeho kvalifikaci.

Evropa se postupně přizpůsobuje flexibilním podmínkám pracovního trhu, které platí ve Spojených státech již celá desetiletí. Běžný občan tam za život mění v průměru třikrát svou kvalifikaci, tedy třikrát vykonává úplně jinou profesi.

Reformy probíhají v každé zemi jinak. Spojené státy v tomto směru postupují nejtvrdším způsobem. Nezaměstnaní tam v mnohých státech unie mají nárok na podporu jenom půl roku a tato pomoc většinou dosahuje 58 procent jejich posledního čistého výdělku a pak podpora prudce klesá. Podle jedné studie OECD po šedesáti měsících dosahuje už jen sedmi procent, tedy je spíše symbolická.

Od roku 1975 tam navíc platí ještě princip takzvaného negativního zdanění příjmů pro ty, kteří málo vydělávají. V principu to znamená, že tyto rodiny nemusejí platit daně a naopak stát jim něco ještě připlácí do výše nejnižší mzdy. Příklad: rodina s dvěma dětmi, jejíž roční příjem dosahuje 10 510 dolarů, neplatí daně a stát jí doplácí ještě ročně 4204 dolarů.

Podobný systém funguje od roku 1999 i ve Velké Británii. A již od roku 1997 Tony Blair zavedl princip: výkon za protivýkon, což znamená, že stát se snaží pro nezaměstnaného sehnat práci, a když se mu to podaří a nezaměstnaný ji odmítne, okamžitě ztratí nárok na podporu. New Deal je pak název nového programu pro dlouhodobě nezaměstnané a mladé lidi, kteří jsou bez práce. O tyto lidi se starají tzv. Jobcenter Plus a shánějí pro ně pracovní příležitosti. Službu už využilo v Anglii 1,7 milionu lidí.

Butiky práce

V Dánsku zase založili tzv. jobbutiky, příjemně zařízené domy, většinou umístěné ve středu nákupních center. Na kvalifikované pracovníky těchto domů se může každý nezaměstnaný obrátit, oni s ním provedou důkladný pohovor a vypracují pro něj individuální plán, jak by měl postupovat při shánění práce. Ten, kdo s lidmi v jobbutiku skutečně aktivně spolupracuje, sežene zaměstnání v průměru během čtrnácti týdnů. V Německu naproti tomu tato doba v průměru činí třicet pět týdnů.

Výše podpory je v Dánsku a v Anglii rozdílná: ve Velké Británii mají nezaměstnaní nárok jen na 358 eur měsíčně, zatímco v Dánsku na 90 procent posledního hrubého platu, ale maximálně na 1815 eur. Pro srovnání, v Německu je to 350 eur, ale stát nezaměstnanému navíc platí bydlení a topení. Rozdílné jsou také výpovědní lhůty. V Dánsku se lze s každým zaměstnancem celkem lehce rozejít, takže celá čtvrtina Dánů bývá jednou ročně nezaměstnaná.

Ve Švédsku došlo ke změnám před deseti lety, kdy se země dostala do krize: inflace dosáhla deseti procent, úroky se vyšplhaly do astronomické výše a najednou bylo jasné, že se musí vše změnit. Proto občané rychle akceptovali tvrdá opatření: podpora v nezaměstnanosti rapidně klesla, příspěvek na děti byl redukován a stejně peníze, které lidé dostávali v době nemoci. Právě švédský ministerský předseda Göran Persson je autorem věty, kterou jsem citoval na začátku: Změny musejí být drsné, čestné a rychlé.
Karel Hvížďala