MotejlekSkocdopole.com

Dvacet let poté, co začal fungovat Ústavní soud, je jeho místopředsedou dlouholetý normalizační komunista, jedním ze soudců pak dokonce někdejší komunistický vojenský prokurátor. V nové vládě dosazené predátorem z pradávných časů Milošem Zemanem jsou čtyři bývalí komunisté, sám premiér Jiří Rusnok byl kandidátem členství, sestavu doplňuje syn komunistického ministra zemědělství Miroslav Toman. Bývalí komunisté jsou mezi obyčejnými soudci, samozřejmě v policii, armádě, tajných službách. Kdo z českých byznysmenů má zájmy v Číně, měl by se spojit s hlavní spojkou na tamní trh, kterou není nikdo jiný než někdejší elitní funkcionář KSČ Miroslav Štěpán. Žádné klíčové rozhodnutí ČEZ se neobejde bez konzultace s předlistopadovým místopředsedou Socialistického svazu mládeže Vladimírem Johanesem a tak dále.

Kdo by si to před dvaceti lety, kdy se i díky Ústavnímu soudu, formálnímu strážci demokracie, začala psát novodobá historie samostatného Česka, pomyslel? Leckdo. Především ten, kdo měl povědomí o tom, jak se například s nacistickou elitou (ne)vypořádalo poválečné Německo. Situace, jaká se starými kádry panuje nyní u nás, připomíná velmi nápadně šedesátá léta ve Spolkové republice Německo.

Bylo to v listopadu 1968, 23 let od pádu nacistického režimu, stejně jako dnes u nás od konce bolševismu. Novinářka a protinacistická aktivistka Beate Klarsfeld vnikla na pódium při kongresu CDU a udeřila předsedu strany a tehdejšího kancléře Kurta Georga Kiesingera křičíc u toho: „Nacista!“ Justice, z většiny stále ještě obsazená soudci hitlerovského režimu, konala velmi rychle. Klarsfeld byla ještě ten samý den odsouzena k ročnímu vězení. Ovšemže Kiesinger byl nacista. Už od roku 1933, za války sloužil Třetí říši na ministerstvu zahraničí v úzkém spojení s Goebbelsovým ministerstvem propagandy. Ale rušit pokojný sjezd strany, natož někoho veřejně fackovat? To se přece v demokratické zemi nemá.

Plány spojenců na denacifikaci Německa vzaly za své hodně rychle. Nacisté, vyhození z vládních a zemských úřadů po roce 1945 už byli na počátku padesátých let většinou zase zpátky. Ti, kteří už byli staří, dožívali s plně přiznanou vysokou penzí. Mnoho elitních nacistů obsadilo diplomatické posty zejména v Jižní Americe a arabských zemích, kde nepokrytě podporovali své partajní kolegy na útěku, viz případ Adolfa Eichmanna v Argentině.

Dokonce první poválečný kancléř Konrád Adenauer, upřímný demokrat, pravil v prvních letech svého vládnutí: „Zanechme už toho čenichání po nacistech.“ Ostatně, jeho Janou Nagyovou byl talentovaný schieber pro všechno Hans Globke. „Můj drahý pan Globke“, jak mu říkal Adenauer, byl nacista nejhrubšího zrna, podílel se mimo jiné na tvorbě norimberských rasových zákonů.
Bývalí gestapáci tvořili páteř nově zbudované zpravodajské služby BfV (Federální úřad pro ochranu ústavy), více než dvě třetiny vedoucích pozic u federální policie BKA obsadili bývalí členové divize SS Totenkopf, proslulé krutostmi všeho ražení mimo jiné v koncentračních táborech.Šéf německého zpravodajství na východní frontě Reinhard Gehlen byl rovnou prvním předsedou spolkové zpravodajské služby BND a zůstal jím až do roku 1968.

Skutečnou očistu začali aplikovat až politici vzešlí ze studentských revolt z osmašedesátého roku, jako byl Joschka Fischer (pro změnu latentní marxista). Definitivní tečku za historií se německá vláda pokusila udělat v roce 2011, kdy zveřejnila kompletní seznam bývalých čelných politiků demokratického Německa, kteří byli nacisty. Gesto, které už nemělo jiný než morální význam.

Buďme tedy v klidu, očekávám, že něco podobného čeká Česko kolem roku 2030. Přirozená kontinuita režimů je zkrátka o dost silnější než sny jejich likvidátorů.
-pes-