MotejlekSkocdopole.com

Dilema, se kterým se potýká Evropa je evidentní. Řecko má zhruba 360 miliard eur dluhu a ten je na trzích oceněn na polovinu. V účetnictví evropských bank, pojišťoven a také Evropské centrální banky (ECB) je stále veden v plné hodnotě. Vychází se tedy z falešného předpokladu, že bude celý splacen. Držitelé dluhopisů stále nepřiznali realitu (a vzniklou ztrátu). Doufají nebo předstírají víru, že se najde řešení, které umožní splacení dluhů v plné výši. Ve skutečnosti ztráta už nastala, alespoň do výše zmíněných padesáti procent, což představuje 180 miliard eur. Tyto peníze jsou nenávratně pryč.

Nabízejí se tři alternativy řešení:
a) Ztrátu zaplatí řečtí daňoví poplatníci – není příliš reálné, že Řekové jsou schopni unést takovou zátěž. Vláda má problém prosadit privatizaci státního majetku za dvacet miliard eur, zvládnout 180 miliard není reálné.
b) Ztráta se rozdělí mezi daňové poplatníky celé Evropské unie – rozpočty téměř všech zemí EU jsou pořádně napjaté. Jejich zvýšení o splátky řeckého (následně irského, portugalského atd) dluhu by trhy nenesly dobře. Toto řešení je politicky neprůchodné.
c) Ať to zaplatí držitelé dluhopisů – tato varianta dává smysl. Aby ti, kdo kupovali řecké dluhopisy ve snaze získat trochu lepší úrok, než nabízely dluhopisy např. Německa, nesli zodpovědnost za svou chamtivost. Rozhodně je to spravedlivější, než aby odpovědnost za ztrátu nesli daňoví poplatníci, kteří se honu na úroky nezúčastnili. Avšak tato varianta, kdykoliv je předložena německou vládou nebo Mezinárodním měnovým fondem, je vehementně kritizována ze strany ECB. Ta jde dokonce tak daleko, že dává téměř ultimáta pro případ, že by se snad EU rozhodla, aby držitelé dluhopisů nesli ztrátu.

Proč se ECB tak brání procesu restrukturalizace dluhu Řecka? Proč začala zastávat až téměř extrémní stanoviska a vyhrocuje situaci téměř do krajnosti?

Možné vysvětlení číslo 1: ECB se obává, že odepsání dluhu by vedlo k obdobné krizi, která proběhla v USA po pádu Lehman Brothers. Banky by byly nuceny odepisovat ztráty, prodávat likvidní aktiva, finanční trhy by propadly, k zajištění likvidity by došlo k výprodeji dluhopisů dalších zemí. To vše by vedlo k výrazněnému zvýšení rizikových přirážek a ke kolapsu ekonomické aktivity v Eurozóně.

Pro ECB tedy má smysl situaci oddalovat tak dlouho, až za a) globální růst světové ekonomiky bude dost silný, aby zvládl absorbovat šoky z bankrotu nebo za b) dokud se další slabé země EU (zejména Španělsko) nedostanou do primárního přebytku a tudíž nebudou tak závislé na externím financování .

Možné vysvětlení číslo 2: Odpor ECB má kořeny v tom, že jakákoliv restrukturalizace dluhu v EU povede k vymazání velmi významné části kapitálu vlastní ECB. Tudíž povede centrální banku k nutnosti obrátit se na jednotlivé vlády zemí EU s žádostí o doplnění kapitálu. A to otevírá celou řadu souvisejících otázek: Jak takové doplnění kapitálu bude probíhat? Bude Řecko také dodávat kapitál? A kde na to vezme peníze? A když Řecko nepřispěje, bude mít místo v radě ECB? Pokud ano, proč?

Proces doplnění kapitálu vystaví ECB silnému politickému tlaku a hrozí přímé či nepřímé omezení její nezávislosti.

Z těchto důvodů se jeví pro řadu členů rady ECB varianta zaplacení dluhů evropskými daňovými poplatníky jako atraktivní cena za to, že ECB si zachová nezávislost.

Avšak, pokud bude ECB pokračovat v této blokovací politice silného odporu, tak riskuje nejméně tyto dvě věci: Prvním rizikem je, že v určitém okamžiku v budoucnu by se Řecko mohlo dostat do primárního přebytku a již nebude potřebovat dluhopisové trhy pro financování svého provozu. V takovém případě se dá očekávat, že země oznámí svým věřitelům (a to včetně ECB), že jim nesplatí nic respektive třeba 1 cent z každého jednoho eura dluhu.

Druhé riziko je, že ECB svou nesmlouvavostí blokuje jakoukoli realistickou dohodu o vyřešení dluhové krize EU a tudíž dále prohlubuje nejistotu a zhoršuje situaci. A to se děje den za dnem.
Richard Koza, ATWEL International