MotejlekSkocdopole.com

Benátské bienále ani zdaleka neprobíhá jen ve slavných Giardini. Nejen v rozličných prostorech Arsenale, ale také roztroušeně prakticky po celých Benátkách sídlí řada národních pavilonů, které nemají vlastní budovu v Giardini. Kdo by chtěl navštívit všechny národní pavilony, musel by si vyčlenit minimálně týden, a i tak by to byl poměrně obdivuhodný fyzický i mentální výkon. K tomu si připočtěte hlavní kurátorovanou výstavu. V druhé části tipů z Benátského bienále se proto zaměřuju právě na oficiální program mimo prostory Giardini a přináším krátký (a rozhodně ne všeobjímající) souhrn toho, co na mě letos zanechalo největší dojem.

Hlavní výstava v Arsenale
Mimo Giardini je ústředním dějištěm bienále Arsenale neboli historický areál bývalých loděnic, který tradičně hostí hlavní kurátorovanou výstavu. Tu má letos na starosti brazilský kurátor Adriano Pedrosa a jejím hlavním tématem se stalo heslo Stranieri Ovunque – Foreigners Everywhere neboli Cizinci všude. V tomto duchu se kurátor zaměřil na umělce, kteří jsou nějakým způsobem „cizí“, ať už ve smyslu cizinců, migrantů, exulantů, uprchlíků, nebo ve smyslu queer.

Nad výstavou se od začátku vznáší kritický otazník směřující k zařazení nestandardního počtu nežijících autorů, což je u přehlídky současného umění přinejmenším překvapivé. Kurátor vysvětluje, že se z velké části jedná o umělkyně a umělce, kteří odpovídají tématu a pozornosti se jim s velkým zpožděním dostává až dnes. Já mu dávám za pravdu, celá řada jmen byla pro mě objevná. Kdesi vevnitř mě ale přesto mrzí, že prostor nedostalo víc umělců, kteří by si pozornost zasloužili ještě za svého života.

Chorvatsko
Chorvatský pavilon letos nezaujal ani zdaleka jenom mě. Mou návštěvu předcházely nadšené recenze odborných médií, které rozhodně nezklamaly. Umělkyně Vlatka Horvat tu představuje svůj projekt By the Means at Hand. V rámci něj požádala celou řadu spřátelených výtvarníků žijících po celém světě, aby do benátské výstavy přispěli vlastním dílem. To nemohlo cestovat žádným typickým způsobem, ale muselo být vlastnoručně předáno umělkyni nebo jejím zástupcům. Na oplátku každému zúčastněnému umělci Horvat darovala vlastní koláž, inspirovanou Benátkami.

Pavilon je nainstalován velmi minimalisticky, proti sobě klade díla vybraných umělců a jim darovanou koláž, přičemž vystavená díla se denně obnovují. Půjdete-li tedy do chorvatského pavilonu dnes, uvidíte úplně jinou výstavu, než jsem viděla před pár dny já.

Litva
Barokní kostel zcela mimo centrum dění hostí vizuálně mimořádně chytlavou instalaci lotyšského pavilonu. Umělecké duo Pakui Hardware tu s příznačným názvem Inflammation vybudovalo prostor připomínající procházku mezi nezdravě zarudlými vnitřními orgány.

Objekty ze skla a kovu na návštěvníky dýchají s lékařskou naléhavostí, prostředí kostela dodává atmosféře na závažnosti. Upozorňují nejen na křehkost lidského těla, ale i přírody, která ho obklopuje. Pakui Hardware navíc své instalace doplnili o malby Marije Teresė Rožanskaitė, malířky, která je již téměř dvacet let po smrti. Je fascinující, jak některá díla mohou dělit nejen celé dekády, ale i zvolené umělecké techniky, a přitom si mohou být tak blízké.

Benin
Benin má letos na Benátském bienále vlastní pavilon vůbec poprvé, a možná proto je jeho podoba tak milým překvapením. Pozornost všech návštěvníků se hned při vstupu upíná ke kupoli vytvořené ze starých kontejnerů na benzín, dílo Romualda Hazoumè. Mně ovšem při vzpomínce na beninský pavilon vytanou na mysli především uhrančivé malby malířky Moufouli Bello. Za kurátorskou koncepcí celého pavilonu stojí Azu Nwagbogu, který se pod názvem Everything Precious is Fragile odráží od počátků afrického feminismu, ve výsledku ale důstojně představuje Republiku Benin a její aktuální uměleckou tvorbu.

Lotyšsko
Jen pár kroků za beninským pavilonem najdete ten lotyšský. Letos ho kurátorsky dostal na starost Adam Budak, kterého si možná pamatujete z jeho působení v Národní galerii v Praze. Amanda Ziemele tu návštěvníkům bienále předkládá svou novou definici malby, která se ani náhodou neomezuje na nějaký dvourozměrný obraz. Její plátna zaujímají celý prostor. Objekty, které na první pohled oscilují kdesi na pomezí soch a fantaskní architektury, návštěvníci identifikují jako malířská plátna až na druhý či třetí pohled. Chytlavé a chytré.