MotejlekSkocdopole.com

Prahu tento týden návštívila jednapadesátiletá Jelena Gagarinová, dcera prvního kosmonauta na světě Jurije Gagarina. Usměvavá žena, velmi podobná otci, je generální ředitelkou Státního historicko-kulturního muzea „Moskevský Kreml“. Jelena Gagarinová projednávala chystanou výstavu kremelských klenotů, která se bude konat v Praze koncem příštího roku a zahajovat ji budou prezidenti Dmitrij Medvěděv a Václav Klaus.

Jelena Gagarinová vystudovala historii umění na fakultě historie Moskevské státní univerzity a před jmenováním do funkce ředitelky kremelských muzeí pracovala jako náměstkyně vedoucího oddělení grafiky v Puškinově muzeu. Do nové pozice byla uvedena symbolicky 12. dubna 2001, 40 let po prvním letu člověka do vesmíru, na který byl vyslán její slavný otec Jurij Gagarin.

Paní Jeleno, už víte, co bude k vidění na výstavě, kterou přivezete sem do Čech?

Jistě. Bude to oblečení, šperky, drahé kameny, také předměty denní potřeby. Přivezeme nádherné ikony a kusy oblečení – jak patriarchů, tak příslušníků carské rodiny. Mimo jiné tam bude obuv, zdobená perlami, zbraně pro slavnostní nošení ve zdobených pouzdrech, zbraně pro slavnostní carské průvody, vyšívané vzory vytvořené v Carevnině pokoji….

Říká se, že vaším nejoblíbenějším exponátem jsou korunovační šaty císařovny Jekatěriny II. Hodláte je také přivézt?

Jsou to šaty ze stříbrné látky, ručně vyšívané dvouhlavými orly. Je to opravdu nádherné, ale v Praze to vystaveno nebude. Jsou totiž součástí státního pokladu a ty nemáme právo vyvážet do zahraničí.

Výstavy ruských exponátů celonárodního významu často doprovázejí skandály, které propuknou, když některá osoba nebo podnik, které se soudí s ruským státem, se pokoušejí vznést nárok na některý z exponátů a zmocnit se ho. Nebojíte se, že by se něco takového mohlo stát i tady v Praze?

Takových problémů bychom se samozřejmě chtěli vyvarovat, bohužel však v České republice neexistuje zákon, který zaručuje imunitu vůči požadavkům třetích stran. Na jednáních s českou stranou jsme se touto otázkou zabývali. Přestože žádný z exponátů, které přivezeme do Prahy nebo kamkoliv jinam, nikdy nebyl v žádné soukromé sbírce, určité riziko pokusu o vznesení nároku tu je.

Dá se před takovouto situací pojistit?

Pojistku může zajistit pouze zákon, o kterém jsem mluvila. Státní záruky, které jsou dohodnuty v rámci smluv, uzavíraných při pořádání takových výstav, jako je této, nám skýtají mnohem výhodnější podmínky, než ty, které by nám nabídl soukromý investor. Existuje-li možnost záruky státu, nepotřebujeme komerční pojištění, což se výrazně projevuje v konečné ceně celé akce.

Zmínila jsme se, že v muzeích Moskevského Kremlu nejsou žádné exponáty ze soukromých sbírek. Co je tedy vlastním základem sbírek?

Všechno, co se nachází v Kremlu, kdysi patřilo státní moci nebo se to v určitý okamžik stalo muzejním klenotem. Kremelské muzeum vzniklo v roce 1806 z nařízení cara Alexandra I., dlouho před Říjnovou revolucí. A žádná věc nemohla být zařazena do muzejního fondu bez souhlasu cara. Proto jsou všechny naše sbírky velmi osobité.

Dříve se tedy předměty zařazovaly do sbírek po svolení cara. Kdo dnes rozhoduje o tom, zda se určitý exponát má nebo nemá zakoupit?

Muzea mají expertní komisi, která o tom rozhoduje.

Existuje nějaký exponát, který byste si skutečně přála do kolekce muzea, ale zatím tam ještě není?

Nemohu říci, že bych skutečně toužila po něčem konkrétním, ale je mi skutečně příšerně líto, že kremelské sbírky se od revoluce staly terčem mnoha zlodějů. Například roku 1918 byla vykradena Patriarchova sakristie. Je mi velmi líto, že věci, které tam byly, zmizely. Ale nejhorší na tom je, že na žádné z veřejných dražeb jsme žádnou z nich nikdy neviděli.

Kromě zlodějů se na rozkrádání muzejních památek podíleli i bolševici. Není přece tajemstvím, že v prvních letech existence Sovětské vlády se rozprodalo mnoho uměleckých předmětů z carských sbírek…

To, co říkáte, je rozšířený omyl, pokud mluvíme o muzeích Moskevského Kremlu. Muzejní sbírky nemají žádnou souvislost s prodeji uměleckých předmětů do zahraničí po revoluci. Právě naopak, z kremelských sbírek nebylo prodáno nic. Něco jiného je to, že v roce 1918 z Petrohradu do Kremlu přivezli spoustu předmětů carské rodiny. Tehdy byla zřízena takzvaná Státní úschovna (Gochran), organizace, přes kterou to všechno bylo rozprodáváno. Jelikož neměli ty předměty kam dát, stály zabalené v krabicích po celém Zbrojním dvoru v Kremlu. Zbrojní dvůr kvůli tomu ani nemohl pracovat.

Kreml je symbolem Ruska. Existuje něco, co můžeme označit za symbol Kremlu?

Monomachova čapka. Není to nejstarší věc, uložená v Kremlu, ale je nejznámější.

V jednom z rozhovorů jste řekla, že osud člověka neustále podává nějaká znamení, předzvěsti a že je velmi důležité se jim snažit porozumět. Měla jste nějaké takové náznaky či znamení osudu, že budete jmenována ředitelkou kremelských muzeí?

Ne, žádná zvláštní znamení nebyla. Jde o to, že se o této věci jednalo poměrně dlouho a bylo tu hodně lidí, kteří by bývali mohli být jmenováni. Nebyla jsem jediným možným kandidátem, ale byla jsem jediným odborníkem na tuto problematiku.

Pracovala jste před tím v Puškinově muzeu. Čím se práce v kremelských muzeích liší od ostatních velkých státních muzeí?

Kreml je zvláštní místo a kremelské muzeum je cosi víc, než jen muzeum, je součástí tohoto zvláštního místa. Pracovat tu je mnohem těžší a náročnější, než v jiných muzeích, která nejsou součástí prezidentské rezidence. Ta práce zanechává stopy na mně i na mých kolezích, neboť všichni jsme v postavení, kdy musíme každou akci uvádět do souladu s tím, co se zrovna děje. Například pokud chceme začít rekonstrukci nějakého chrámu, musíme počítat s tím, že můžeme být kdykoliv požádáni o to, abychom odklidili lešení, protože se děje něco důležitého. Stává se, že máme naplánovány nějaké akce, vše je dohodnuto, ale najednou je nám z vyšších míst sděleno, že na území Kremlu probíhá nějaká státní návštěva a u nás se nic konat nebude.

Proto jsou kremelská muzea o Muzejní noci zavřena?

Ano, mimo jiné. Ale s tím souhlasím, protože mně se celkově nezamlouvá myšlenka muzejních prohlídek v noci, protože do muzea se nechodí jako do kina. V kině se člověk může uvolnit, v klidu sedí a popíjí, všichni pasivně sledují něco, co se před nimi odehrává, jsou uvolněni a odpočívají. V muzeu je to úplně o něčem jiném, v muzeu člověk musí přemýšlet – čte popisky, snaží se proniknout do duchu doby. Proto to nejde dělat v noci. Když na to má člověk v noci síly, má jít někam za zábavou, ne do muzea.
Pro motejlek.com Natálie Sudlianková, Pražský telegraf