MotejlekSkocdopole.com

Dovolte mi jednu poznámku o muži, který zvolil překračování hranic jako svůj politický program – a který – pokud mu v tom již skřípějící britský politický systém nezabrání, je ochoten Británii dosmýkat do válečných střetů. Borisovi Johnsonovi a jeho brexitářské družině se povedl geniální šachový tah dámou – Mayovou. Tuhle slušnou konsensuální političku pomohli prosadit a pak jí 3 roky okopávali kotníky. Počítali s tím, že ona nebude schopná nikam posunout dilema setrvat v EU/odejít. Správně předpokládali, že vzrůstající neklid společnosti jim pěkně nabije kanóny střelným prachem a patová situace a přešlapování na místě bude už tak neúnosné, že konzervativní strana nakonec zvolí jako beranidlo pouličního komika Borise, nedůvěryhodného klauna, eskamotéra, lidového bluféra, fanatického anti-intelektuála, který neudržitelnou neprůchodnost bezohledně prorazí. Přirozeně, Boris oslovuje i britskou nostalgii po starých dobrých časech, idealizovaném obrazu koloniální velmoci a imperiálního pupku světa. Ale šachista netáhne jen dámou, ale ptá na další kroky a tady mnozí tápou. Co z toho Boris bude mít? Vmanévroval se do kouta tří měsíců, které mu zbývají (konec října), kdy mu ani EU, ani konzervativci, ani opozice nedovolí skoro nic, natož změnit rozvodovou dohodu a zablokují i odchod bez dohody vyblokováním vlády, pokud bude bez přípravy mířit k brexitu bez dohody. Jednostranný odchod UK podle střízlivých odhadů zemi odtrhne od důležitých obchodů, stáhne ji do recese a připraví přinejmenším o desetinu bohatství. Proč to Boris dělá? Myslím, že zde má smysl zkoumat jeho velikášský blud, totiž že on je skutečným Churchillem, nebo se dokonce může stát větší než on.

Pokud chtějí lidé porozumět Borisově zdánlivě nesmyslné šachové taktice, měli by si přečíst jeho oslavnou knihu o Churchillovi. V roce 2016 vyšla v češtině pod názvem Faktor Churchill. Podle mého soudu se Borisovi čtivý, fundovaný a platonicky zamilovaný životopis povedl. Tento oslavný text ale poskytuje také určitá vodítka, co se v Británii děje a kam Boris směřuje. Není totiž ohlédnutím za minulostí velkého Winstona, ale vytouženou Borisovou budoucností. Je Borisovým vlastním portrétem a rozkreslením jeho vnitřních plánů. Ne že by Churchill nebyl legendou, ale Boris potřebuje tohohle hrdinu svého dětství oživit, vzkřísit ho. Protože jako všichni hysterici má schopnost přizpůsobit vnější sociální realitu své vnitřní, dokázal se vyšvihnout do premiérského křesla. Potřebuje ale ještě druhou část Churchillova příběhu: válku. Teprve v pořádném konfliktu se může ukázat velikost vojevůdce. Myslím, že Boris bude mířit ke kolizím, chaosu, aby sebe současně nabídl jako krizového manažera, vstoupil nadobro do dějin, jako velký zachránce. Na tuhle chvíli se připravoval celý život. Učinit se nezranitelným, triumfujícím, neporazitelným.

První věty z předmluvy Faktor Churchill začínají:

“Churchill byl zkrátka největší státník, kterého Británie kdy zrodila. Už v nejútlejším věku (píše Boris) jsem měl dost přesnou představu o tom, co dokázal: překonal všechny překážky a dovedl mou vlast k vítězství nad jednou z nejodpudivějších tyranií všech dob. “ A dál v textu: “Největší žijící Angličan. Naprostý génius. Hrozí mu že upadne v zapomnění. Sílila ve mě hrdost že jsem byl naživu současně s ním.” Od raného věku Boris prohlašuje, že chce být “králem světa”. Když teď posloucháte Borisovy proslovy po jeho zvolení, jeho vojevůdcovskou dikci, jako by Churchill promlouval ke zdecimovanému národu a pronášel řeč v předvečer bitvy. Z jeho řečí sálá přesvědčení, že se cítí být Churchillem, jeho inkarnací, jeho živým vtělením. Chce zachránit zemi před těmi, kteří se jí chystají zničit. Nakonec i v roce 1940 Churchillova vůdcovská rozhodnost ladila s jeho romantickou fantazií “stát se hrdinou, kterým se vždycky toužil stát”. Boris ve svých zápiscích ze studií v Oxfordu vzpomíná, že se každé ráno budil “šokem, že je stále vězněm svých ambicí”. Kopíruje Churchilla od studentských let: učí se nazpaměť excelentní proslovy, pohrdá jakoukoliv politickou věrností komukoliv a chce být neřízenou střelou, hraje na city co největšímu publiku.

Nelze si odmyslet to, že tento osobní blud, kterému jeho nynější zvolení dodalo nové palivo, potřebuje ještě doplnit o druhou část svého psychického scénáře – tedy být válečníkem hrdinou. Chce světu něco dokázat. Umět vést válku. Jako jeho dětský idol, který zachránil civilizaci, měnit běh událostí, být páčidlem osudu. Zkrátka Boris se cítí pro svůj úkol osudem předurčený a jak píše v Churchillově životopise “ve válce bez riskování nezvítězíte a k riskování je třeba odvahy.” Problém je v tom, že ve své vzrušené oprávněnosti nerozlišuje mezi hitlerovskou EU a bruselskou EU, touhle zahlcující a omezující “chůvou, která nás ukolébává do pasivního stavu rezignovaného podvolení se” (Johnson, 2016). Boris Brity povzbuzuje, aby “byli stateční, probudili se ze své dřímoty a představili si nezávislou budoucnost”. Na pětilibrové bankovce je pod Churchillovou podobiznou jeho válečný citát “I have nothing to offer but blood, toil, tears and sweat”. Boris by si přál obhájit Churchilla a současně ho trumfnout. Dokáže královna a parlament zastavit Borisovu infantilní omnipotenci?

David Holub
psychoanalytik a psychiatr, Dorset, Velká Británie