František Poukar: Architekt českého jádra
6. listopadu 2016, 11:52
František Poukar začínal na velkých vodních dílech, jeho pomníkem jsou ale chladící věže jaderných elektráren, tyčící se nad českou krajinou. Temelín už nestačil dokončit, zemřel v roce 2000 před spuštěním prvního reaktoru.
Absolvent Fakulty strojní VUT v Brně, ročník 1937, se věnoval stavbě elektráren hned po škole od roku 1961, tehdy šlo o vodní dílo Lipno. Na Vltavské kaskádě vydržel přes deset let, ale v sedmdesátých letech přišly jiné výzvy, Československo pod patronací SSSR začalo s přípravou výstavby jaderných elektráren v Dukovench a v Jaslovských Bohunicích a talentovaný Poukar, muž s obrovskou erudicí a zájmem o atomovou energii se postupně vypracoval na vládního zmocněnce pro výstavbu Dukovan. Z pozice hlavního inženýra řídil celý proces vzniku této první jaderné elektrárny na českém území.
Když byl následně uzavřen se Sovětským svazem další kontrakt, tentokrát na dodávku technického vybavení do nově budované elektrárny Temelín, bylo znovu potřeba vybrat vedoucího celého projektu. Volba logicky padla na Františka Poukara. Ten si jako svého náměstka a pravou ruku vybral další atomovou personu, Františka Hezoučkého, odborníka na termohydrauliku, se kterým spolupracoval už na výstavbě elektráren v Dukovanech i Jaslovských Bohunicích.
Turbulentní politické časy po roce 1989 na čas smetly komunistu Poukara, kandidáta Ústředního výboru KSČ, ze scény. Stejně jako kontrakt se Sověty. Problém byl, že Poukarův odchod se nelíbil spoustě dalších expertů, kteří temelínský projekt raději opustili, jako například Stanislav Nestrašil nebo Jan Jícha.
Poukar zpovzdálí oponoval kontraktu Klausovy vlády s americkou firmou Westinghouse a zatím se přesunul do Škody Praha, která zajišťovala stavbu jaderné elektrárny Mochovce v jižním Slovensku. A zatímco ke konci roku 1997 byl finančně zdecimovaný Westinghouse nucen prodat svou energetickou divizi konkurenčnímu Siemensu, na začátku roku následujícího už v Mochovcích probíhala poslední etapa zkoušek před zavezením paliva do prvního bloku. Spuštění temelínské elektrárny bylo v nedohlednu. I po letech Poukar cítil velkou křivdu. „Stavím elektrárny od svých pětadvaceti. Zatím jsem každou úspěšně dokončil. Kromě jediné, která se jmenuje Temelín,“ řekl tehdy.
Výstavba temelínské elektrárny byla v roce 1998 kousek od přerušní. Stanislav Svoboda, šéf Škody Praha, měl o Poukarově zásadní roli v celém projektu jasno: „Inženýr Poukar má takové schopnosti a autoritu, že by možná mnohé změny dokázal rozmluvit nebo by se s jeho pomocí našlo řešení, které by stavbu i její financování nadměrně nezatěžovaly. Asi by se našli jedinci, kteří by dokázali Mochovce nebo Temelín dovést do zdárného konce stejně dobře jako on, ale nikdo je neumí identifikovat a najít. Prostě o nich nevíme.“
Obrat přinesla socdem vláda Miloše Zemana, obecně vstřícnější ke komunistickým kariéristům minulého režimu. Na jaře 1999 se generálním ředitelem elektrárny Temelín stal František Hezoučký a ten měl o obsazení funkce investičního ředitele výstavby jasno: jedině Poukar. Vrátili se i další veteráni.
Poukar si satisfakce už ale mnoho neužil, podlehl vážné nemoci následující rok, a nedožil se tedy ani spuštění prvního temelínského bloku. Jeho takřka celoživotní profesní partner Hezoučký ani po mnoha letech od Poukarovy smrti neopomněl jeho přínos: „Rád bych připomenul především mimořádného organizátora velkých staveb, od něhož jsme se učili nejen organizaci práce, ale i pracovnímu nasazení. Byl to František Poukar, ředitel elektrárny do listopadu roku 1992. Mohu s jistotou říci, že kdyby býval zůstal ředitelem, byla by elektrárna Temelín uvedena do provozu o tři roky dříve a stála alespoň o dvacet miliard méně.“