MotejlekSkocdopole.com

Proslulý francouzský antropolog Claude Lévi Strauss byl jednou dotázán, jak by rozlišil partikulární a univerzální kulturní hodnoty. „To je jednoduché,“ odpověděl autor Smutných tropů, „partikulární hodnoty musíte lidem vnucovat, zatímco univerzální přijmou spontánně sami.“ Invence, které se vyznačují univerzálním dosahem, jsou především technologické povahy. Luk a šípy nebo keramika se ujaly samovolně s udivující rychlostí prakticky ve všech komunitách, které s nimi přišly do styku. Totéž platí o moderní technologii, při jejímž vytváření se nemůže uplatnit žádná specifická kulturní sensitivita, která by byla v rozporu s fyzikálními zákony. Kulturní relativismus troskotá na požadavku efektivity. Samotná příroda nás navádí k respektování objektivních kosmických zákonů. Občas se v dějinách stane, že vznikne kulturní hodnotová konfigurace, která je schopna oslovit lidskou přirozenost v míře, že zdánlivě neexistuje náboženská nebo sociální zábrana, jež by ji byla schopna zastavit. Lidé se pak emancipují z tisíciletého sevření původní tradice a spontánně konvertují k novým hodnotám, ve kterých dokáží plněji a přesvědčivěji realizovat své lidství.

Na Západě byl kdysi takovou silou helénismus, jenž se rozšířil během historicky krátkého údobí od vnitrozemí Hispánie po horská údolí Baktrie jako obecný životní styl věku mezi impériem Alexandra Makedonského a císařským Římem. Odpověď Východu na výzvu helénismu představoval ve druhé polovině prvního tisíciletí po Kristu islám, jenž usiloval v agresivních přílivových vlnách sedmého až devátého století a patnáctého až sedmnáctého století o postavení globálního eurasijského a afrického náboženství. Jeho historickou asertivitu nezastavili křižáci, ale západní smrtonosná technologie, válečnická výkonnost a vojenská disciplína.

V průběhu osmnáctého a devatenáctého století se zrodila v západní civilizaci modernita vycházející z individualistických hodnot a racionalistického étosu osvícenství. Vytrhla člověka z rigidní sociální hierarchie ancien régime a anachronické náboženské tradice a umožnila mu dosáhnout bezprecedentní tvůrčí produktivity a kreativity. Moderní západní společnost vytvořila během posledních sto padesáti let větší množství hmotných artefaktů než všechny ostatní lidské komunity v dějinách dohromady. Ostatní světové civilizace a kultury postupně přijaly modernitu jako jedinou účinnou odpověď a obranu vůči západní imperiální expanzi. Tam, kde místní sociální a náboženské struktury zabránily v plnohodnotném osvojení modernity, nastala dlouhodobá stagnace a pád do bludného kruhu zaostalosti a chudoby.

V závěrečných dekádách devatenáctého a na počátku dvacátého století vznikla ve středoevropském prostoru pod záštitou rakousko-uherské monarchie specifická varianta modernity, jejímž nositeli byly osobnosti natolik rozmanitého zaměření jako Sigmund Freud, Bronislaw Malinowski, Edmund Husserl, Robert Musil, Tomáš Baťa, Franz Kafka, Ludwig Wittgenstein, Arthur Koestler nebo Kurt Gödel. Byl to příslib obrovského sociálního, kulturního a hospodářského rozkvětu. Energie a vliv zmíněného intelektuálního ohniska byly cítit ve všech koutech západní civilizace a posléze celého světa. Americký literární historik a kritik Allan Bloom dokonce nepřímo obvinil v knize The Closing of the American Mind z roku 1987 některé jeho reprezentanty z kolonizace amerického intelektuálního života. Středoevropská modernita nepřežila kolaps Rakousko-Uherska v roce 1918 a balkanizaci regionu a jeho pohlcení nacismem a bolševismem. Zavládl kulturní pesimismus, myšlenková degradace a kulturní provincionalismus, ze kterého se zmíněná část Evropy dodnes plně nezotavila.

Nedoceněným státnickým činem T. G. Masaryka byl pokus ustavit demokratickou Československou republiku jako institucionální základnu a útočiště pro zachování kontinuity středoevropské modernity, která mohla být obohacena o podněty imigrantů přicházejících z bolševického Ruska a posléze z nacistického Německa. Masarykův důraz na drobnou a systematickou práci na tomto světě, střízlivou etiku jako základ moderní společnosti a racionalismus byly v souladu s odkazem středoevropské modernity, k jejímž předním představitelům T. G. Masaryk bezpochyby náležel. Jeho přilnutí k protestantismu nebylo výrazem skutečné náboženské konverze, ale především projevem sympatií k protestantským severským zemím, které svojí činorodostí, demokratičností a pragmatismem více naplňovaly ducha modernity než jižní katolické státy.

Masaryk pravděpodobně instinktivně cítil, že sekulární věk definitivně překonal konfesní roztržku mezi Martinem Lutherem a Římem a že neexistuje důvod, proč by středoevropská společnost neměla konvergovat k nordické části kontinentu, kterou pokládal za stabilnější a historicky perspektivnější. První československý prezident se pokusil vytvořit azyl pro to nejlepší ze středoevropské modernity, která by tak přežila do příznivějších geopolitických podmínek. Z dnešního hlediska to byl marný a don quijotovský zápas, ale bylo důležité, že se o něj někdo pokusil. Pokud by uspěl, Střední Evropa by bezpochyby zaujímala v hierarchii soudobého světového řádu mnohem důstojnější postavení.

Ivo T. Budil
(seriál byl původně publikován na přelomu let 2016 a 2017)