MotejlekSkocdopole.com

Od nejstarších dob až po počátek jednadvacátého století se politická moc personifikuje, to znamená, že získává konkrétní tvář. Stabilitu konstitučních monarchií zajišťuje postava panovníka, nikoliv abstraktní procedury. Prezidenti požívají vesměs úcty, která dříve náležela králům. Mezi republikánským a monarchistickým zřízením je mnohem silnější psychologická kontinuita, než by byli bořitelé trůnů na úsvitu moderního věku ochotni připustit. Charizmatičtí vůdci dokázali strhnout zástupy, vyvrátit staré režimy a postavit nové, zahájit revoluce či vést válečné výboje. Inspirovali k dobru, nebo také ospravedlňovali zrůdné zločiny a genocidy.

Potřeba nahlížet do fyzické tváře moci je antropologická konstanta, která nás spojuje s archaickými komunitami, v nichž se z hrdinů stávali vládci, kteří nakonec splynuli v kolektivní paměti s mýtickými božstvy. Proto je tak důležité, aby byli do čela společenství vybíráni jedinci, kteří svým zjevem a skutky dokáží získat naši oddanost a loajalitu překračující běžné sympatie. Zmíněná selekce byla tradičně po tisíciletí prováděna prostřednictvím iniciačních rituálů. Mladí adepti na nejvyšší sociální status byli vystaveni nejnáročnějším zkouškám, během nichž se museli osvědčit. Schopnost přežít v divočině, primordiálním chaosu, v němž se nemůžeme spoléhat na pomoc bližních, ale čerpáme výlučně z vlastních psychických a fyzických sil, byla podmínkou získání vůdčího postavení. Staré kultury promítaly ritualizované činy bájného prapředka a zakladatele do mýtického bezčasí tak, aby představovaly neustále přítomný a živoucí zdroj motivace pro soudobé příslušníky dané skupiny.

Osudy národů občas visí na vlásku. Jsou v plném rozletu, ale náhle se ocitnou ve zdánlivě bezvýchodné situaci, která ohrožuje jejich samotnou existenci. Neobstojí a v dějinách lidstva po nich zbyde pouhá poznámka pod čarou. Co odlišuje politicky aktivní a sebevědomé národy od pasivních populací, které ztratily jakoukoliv historickou iniciativu? Schopnost plodit vůdce a státníky, kteří dokáží v téměř beznadějné situaci, zdánlivě proti logice dějin a zdravému rozumu, vtisknout svoji vůli národnímu společenství a proměnit jej z obyčejného objektu historie v asertivní subjekt. Jejich spontánní čin otevírá nosnou historickou perspektivu, kterou pozdější generace zpravidla označí ze projev „železných zákonitostí“ dějin. Na počátku však stálo rozhodnutí a nezlomnost konkrétního jedince. Winston Churchill kdysi řekl, že tragédie Balkánu spočívá ve skutečnosti, že vytváří více historie, než dokáže strávit. Tato neschopnost zvládat chaotické důsledky svého počínání vypovídá o tom, že balkánské země měly hodně ambiciózních náčelníků a pohlavárů, ale jen málo rozvážných a odpovědných státníků. Jejich horečná aktivita nevyústila do konstruktivního státotvorného úsilí, nýbrž region dramaticky oslabovala.

Výsadní postavení T. G. Masaryka vyplývá z faktu, že jeho exilová činnost po roce 1914 udělala z českého národa poprvé od konce středověku vlivného politického aktéra na evropské scéně. Masarykovou snahou přitom primárně nebylo uchopit osobní moc, ale vytvořit nejpokročilejší a nejhumánnější politický systém, který byl v dané době k dispozici. Ušlechtilost pohnutek není zárukou úspěchu. Irský vlastenec a humanista Roger Casement, který celosvětově proslul odhalením genocidy páchané na domorodcích v Kongu a jenž podobně jako T. G. Masaryk formoval během první světové války vojenské oddíly bojující za svobodu vlasti, skončil zneuctěn na britském popravišti. Masarykův triumf neměl dlouhého trvání. Jeho nástupci ztratili svojí opatrností, oportunismem, slabostí, hloupostí či zbabělostí historickou iniciativu a degradovali území českého státu na teritorium, o jehož údělu rozhodují jiní. T. G. Masaryk byl posledním vrcholným představitelem české společnosti, u kterého můžeme cítit radostnou a pozitivní vůli po aktivním utváření dějin. V letech 1938, 1948 nebo 1968 političtí reprezentanti pouze s větší či menší dovedností reagovali na tlaky přicházející z vnějšku či se s problematickými výsledky snažili „zabránit nejhoršímu“. Rovněž svržení komunistického režimu v závěru roku 1989 bylo adaptací na okolnosti, které již nastaly v sousedních zemích v důsledku kolapsu sovětské moci.

T. G. Masaryk byl kulturní hrdina, který obstál v historické krizi, jež zachvátila středoevropský prostor během první světové války. Nestal se ale nadčasovým mýtem, nýbrž pouhým moralizujícím vzorem. Jeho program a odkaz nezrodily politickou kulturu, která by umožnila účinně vzdorovat nacistickému a komunistickému totalitarismu a jež by poskytla vodítko k pragmatickému a racionálnímu jednání v chaosu dnešního globálního světa. Tato nedokončenost a nenaplněnost je příznačná pro moderní českou společnost, které se zcela nepodařilo realizovat přísliby z let 1918 a 1989.

Ivo T. Budil
(seriál byl původně publikován na přelomu let 2016 a 2017)