MotejlekSkocdopole.com

V únoru 1933 se na zámku v Lánech setkal s prezidentem T. G. Masarykem německý literát Emil Ludwig. Tento spisovatel pocházející z židovské rodiny ve Vratislavi se proslavil před druhou světovou válkou především jako autor populárních a inteligentních životopisů „velkých mužů“ západních dějin, Ježíše, Goetha, Lincolna, Viléma II., Schliemanna, ale také Ludwigových současníků, s nimiž měl Ludwig možnost se osobně setkat, Benita Mussoliniho, Mustafy Kemala Atatürka, Josifa Stalina a konečně T. G. Masaryka. Výsledkem rozhovorů se zakladatelem československého státu byla kniha, která vyšla v českém překladu pod názvem Duch a Čin, Rozmluvy s Masarykem, v Praze v roce 1935.

Emil Ludwig náležel k početným zahraničním obdivovatelům T. G. Masaryka, z nichž mnozí byli přesvědčeni, že pokud by vznikly Spojené státy evropské, byl by Masaryk vhodným kandidátem na úřad prvního prezidenta sjednoceného starého kontinentu. Ludwig představil Masaryka jako „největšího demokrata, nadlouho snad velikého demokrata posledního“, kterého postavil proti Mussolinimu jako „diktátora mravního proti diktátoru faktickému, muže svědomí proti muži moci“. Masaryk a Mussolini to byli pro Ludwiga nejvýraznější reprezentanti dvou radikálně odlišných pojetí státu, jejichž střet rozhodne o osudu Evropy.

Přesto na jednom místě Ludwigova díla se T. G. Masaryk otevřeně vyjádřil ke své možné osobní diktatuře. Přiznal, že se v exilu během první světové války domníval, že se francouzská armáda bude chtít pomstít za rok 1871 a potáhne pod Fochovým vedením přímo na Berlín. T. G. Masaryk by se k ní připojil s padesáti tisíci československými legionáři a postupem přes Drážďany by obsadil Prahu a prohlásil se diktátorem. Teprve poté, kdy by bylo všechno potřebné zařízeno, svolán parlament, vyhlášeny volby a vybudován nový demokratický politický systém, by se T. G. Masaryk vzdal podobně jako římský republikán Lucius Cornelius Sulla absolutní moci. Tato Masarykova aspirace, které zabránilo vyhlášení příměří na západní frontě a vnitropolitický vývoj v Rakousko-Uhersku, ukazuje, že není úplná náhoda, že Masaryk považoval za svého největšího učitele politické nauky Platóna a jeho vizi „dokonalé republiky“ řízené filozofem.

Mohl být T. G. Masaryk diktátorem? Proč na rozdíl od jiných zakladatelů či obnovitelů států po kataklyzmatu první světové války neprojevoval sklony k autoritativnímu či totalitnímu vedení? Proč se tak jednoznačně, bez nejmenších pochybností a instinktivně rozhodl pro demokracii a po této volbě nikdy nezaváhal? Odpověď na zmíněnou otázku nalezneme v historickém kontextu, který formuje naše myšlení a vytváří základní hodnotovou orientaci. Vůdčí reprezentanti totalitních hnutí po první světové válce byli do určité míry generační vrstevníci, intelektuálně odchování radikalismem přelomu devatenáctého a dvacátého století, Marxem, Nietzschem, Sorelem a sociálním darwinismem. Nejstarší Lenin se narodil v roce 1870, Stalin 1878, Trockij 1879, Mussolini 1883 a Hitler 1889. T. G. Masaryk přišel na svět roku 1850. Svůj politický program pokládal za organické pokračování anglické, americké a francouzské revoluce. Masarykovými ideovými souputníky byli například o osm let mladší americký antropolog Franz Boas nebo francouzský sociolog Émile Durkheim, dva proslulí bojovníci proti rasové ideologii, antisemitismu a politické tyranii.

Masaryk často zahaloval svoji demokratickou rétoriku do religiózního hávu, který by sekulárním „modernizátorům“ typu Mussoliniho nebo Stalina připadal jako směšný anachronismus. Mussolini se hlásil k Caesarovi, T. G. Masaryk k Ježíši. Pokud si ale odmyslíme uvedené dobově podmíněné historické a náboženské metafory, vidíme, že v osobnosti a díle T. G. Masaryka slavilo jednoznačné morální vítězství to nejlepší z demokratického liberalismu a humanismu devatenáctého století nad extremistickými utopickými experimenty prvních desetiletí dvacátého století.

Ivo T. Budil
(seriál byl původně publikován na přelomu let 2016 a 2017)