MotejlekSkocdopole.com

„Hospodine, rozpomeň se na námahu Jeronýma Pražského, který našel původní řády církve Tvé ve svatém pravoslaví a skončil pro to taktéž na hranici…“ (modlitba české pravoslavné orthodoxní církve)

Mistr (vysokoškolský učitel, filosof a theolog) čtyř nejlepších evropských univerzit, bouřlivák, nonkonformista, skandalista, exhibicionista, ironik, nesnášející málo bystré a omezené…

V děsivém kostnickém procesu roku 1415, vedeném proti svému příteli, rektorovi pražské univerzity (UK), Mistru Janu Husovi – vida jeho konec, ze strachu všechno odvolal. A téměř rok na to se k Husovi opět přiznal – a byl, jako on, upálen.

Jestliže Husova smrt byla provedením relativně milosrdná, Jeronýmova už nikoli. Smrt tohoto disidenta Pravdy byla ale obrovskou prohrou jeho soudců. Jan Hus a Jeroným Pražský patří nerozlučně k sobě. Při letošní šest set let staré připomínce Mistra Jana Husa nelze nevzpomenout ani tohoto významného statečného křesťana, Čecha a vzdělaného Evropana.

Mistr Jeroným se narodil v Praze na Novém Městě (Řeznická 652) někdy okolo roku 1380. Byl to bystrý mladík, proto studoval – nutno podotknout, že jako premiant – na pražské Karlově univerzitě. Zde roku 1398 dosáhl hodnosti bakaláře filosofie. Pražská univerzita tehdy patřila ke špičce v Evropě. Proto bylo samozřejmé, že se, jako výborný žák, vydal na studium na podobných škol Evropy. První studijní cesta vedla do Oxfordu. Ne náhodou.

S Wyclifem a Platónem proti Husovým soudcům
Už za studia byl Jeroným přítelem a žákem Jana Husa. V Oxfordu si Jeroným hlavně pořídil chybějící opisy děl anglického tehdejšího filosofa Johna Wyclifa (+1384), který rozhýbal tehdejší společenskou diskusi svým kritickým pohledem na církev a společnost.

Oproti tehdy převládajícímu aristotelskému směru v církevním učení (nominalismus) formuloval idealista Wyclif realitu (jako řecký Platón) od „nejvyšší ideje“ – tedy od Boha na nebesích. Z Boha, nejvyšší ideje, pochází vše – až k poslední ideji u nás „dole“. My, lidé, jsme tedy Boží děti, kteří se po celý svůj život pouze rozpomínáme na svou Bohem určenou svatost a spjatost – a buď se jí pokorně podvolujeme nebo se jí protivíme.

Tato „morální“ filosofie, zaměřená ke svatosti a dokonalosti, se tvrdě střetávala právě s „realitou“ tehdejšího světa a církve. Wiclifův Boží realismus stál proti hořké dočasné naší „realitě“.

Paradoxně Wyclifovi nepřátelský tehdy moderní nominalismus (Husovi soudci byli nominalisté), který jde ke „konkrétnostem“ tohoto světa, ke konkrétním „jménům“ (nomen) reality, nikoli k obecným idejím, je asi bližší dnešní době a novověku: vymanit se z „planých“ idealismů – a starat se o konkrétno, o praktickou vládu. Že i to má svá rizika, je patrné.

Každopádně Hus a celá první reformace, tedy reformace ještě před Martinem Lutherem, oponuje světu a církvi starokřesťansky a plně ideově. Z pozice platónského realismu!

První bouře
Po návratu z Anglie byl Jeroným roku 1402 vysvěcen na akolytu (nižší svěcení – dnes se nepovažuje za svěcení; tehdy bylo určeno pro kandidáty kněžství). Hned další rok opět odjíždí, tentokrát na pouť do Svaté země, do Jeruzaléma. Míří jakoby instinktivně k počátkům křesťanství. Vidí snad též Byzanc (pravoslaví je od roku 1054 po Kr. odděleno od římského katolictví), cestuje též po Litvě a Bělorusi. V roce 1405 je Jeroným k nalezení na univerzitě v Paříži, na Sorbonně. A zde jsou kolem něj první bouře! Bouře studentské a mistrovské!
V Paříži proti němu poprvé vystoupil pozdější Husův soudce, filosofický nominalista Jean Gerson. Bude si ho pamatovat…

Mimochodem, Jeroným byl velkým cestovatelem své doby. Možná největším. Jak moc oproti Husovi! Patřilo k jeho způsobu života dělat si o všem svůj vlastní obrázek, zkoušet svoje češství – hrdě a objektivně.

Hlavou, ne ocasem!
Zatímco Hus říká, že je lepší dobrý Němec než špatný Čech, byl to Jeroným, kdo poprvé formuloval skutečný český nacionalismus! Jeroným říká: Češi jsou vyvolení Bohem! Jako jiné národy! A co víc! Vidí mystické počátky Čechů v Řecku – v národě svobodné filosofie a boje o pravdu. Jeroným zcela nově „nacionalisticky“ říká, že vedle jazyka a místa trvalého pobytu jde především také o češství po krvi (otec i matka) – a hlavně o neposkvrněnou víru, tedy tu nezkaženou církví (myslí ale pravoslaví? Cyril a Metoděj přišli s požehnáním Říma). Tomuto pak tedy říká ryzí češství. Ta podmínka „čisté víry“ lidem časem zmizela – zůstala pouze „krev“. Jeronýmovi ale jen toto tvoří logický celek.

Je jedno v jakém je ryzí Čech společenském stavu. Ve všem podle Jeronýma p
latí, že svatosvatý národ český má být v české zemi hlavou, ne ocasem! Ale pozor na dobové nepochopení! Kdy to Jeroným říká? Při krachu jednání s „cizími“ mistry na pražské univerzitě. Ti následně odcházejí do Německa a Francie (1409). A u Jeronýma je to ještě zvlášť postaveno proti pražským Němcům, profesorům, kteří předtím hromadně odsoudili platónského realistu a reformistu Wyclifa! Opět anglický mistr, opět Jeroným…

Rozmetané ostatky svatých a pár facek
Univerzita rozkolem, daným Kutnohorským dekretem, přišla o určitou evropskou prestiž – i o bezesporu dobré odborné učitele. Nastala izolace univerzity. A kdo byl „viník“ situace? Odchozí „cizí“ učitelé a žáci mají jasno: Jeroným Pražský, ten český nacionalista a hlavně zatvrzelý reformistický wyclifista. V této době se také rozviřuje společenské dění kolem jeho výrazné pražské osoby. Přicházejí první velké stížnosti: Nechal prý rozmetat ostatky svatých, jejichž pomocí žebral jakýsi mnich… (Ano, Jeroným toto jednání biblicky odmítl jako bohapustou modloslužbu, že by nějaké věci měly zvláštní moc.) Že prý přivolal rychtáře na dva muže kvůli tupení Wiclifa – a tito byli rychtářem zavřeni! Že prý jeho studenti po hospodách vyvolávají hádky s neučenými lidmi a posmívají se jim. Že prý vytáhl nůž na jakéhosi minoritu – že tento mnich urážel šlechtice obhajující Husa (Jeroným pouze přiznal, že mu vlepil facku).

Už i zde, na malém výčtu stížností ze světa staré Prahy, je spíše vidět jeho pojetí křesťanství. Je skutečně v mnohém podobné tomu, co zřejmě viděl v praxi ortodoxních pravoslavných církvích na svých cestách. Pravoslaví dodnes přijímá podobojí (víno a chléb všem), kněží se smějí ženit, odmítá sochy, ikony nejsou malované, ale „napsané“ obrazy, neexistují odpustky, není neomylný papež – a přitom se zachovává víra prvních staletí církve. Pak už asi chápeme i onu úvodní modlitbu, plnou úcty, z pravoslavné modlitební knížky…

Střet o odpusky
Jeroným pak navštívil roku 1412 také Polsko, konkrétně Krakov. Čeští reformisté zde hledali slovanskou oporu, protože Poláci byli známí v boji s řádem německých rytířů. I Jan Žižka snad bojoval (a ztratil oko) ve slavné bitvě u Grünwaldu 1410 po boku polského krále. Polský biskup na Jeronýmovu návštěvu ale řekl, že Polsko je příliš suchá půda na to, aby byla schopna přijmout sémě filosofa – tím méně pak Rus a Litva…

Pravý rozkol s králem a církví nastal pro Husa a Jeronýma až v kauze prodeje odpustků v celém království českém (1411 – 1412). Král Václav IV. (syn otce vlasti Karla IV., bratr Zikmunda) povolil prodej odpustků v Praze. Krátce na to byli mečem radnice popraveni tři mládenci za tupení odpustků a prodejců. Kněz, rektor univerzity Jan Hus a filosof, profesor univerzity, známá osobnost Jeroným Pražský, se jich veřejně zastali. Jeroným šel dokonce v průvodu proti odpustkům. Situace v Praze se silně zradikalizovala. Hus musel opustit Prahu, přestat kázat v Betlémské kapli, začal poprvé uvažovat, že sám pojede obhájit všechna ta obvinění proti nim, reformistům, přímo na chystaný církevní koncil do Kostnice. Jde přece o reformu celé církve. Koncil byl k tomuto přece svolán… Tak smýšlel…

A tak se i stalo. Dne 1. listopadu 1414 začíná koncil. Hus dorazí dva dny na to – a je v podstatě ihned zatčen. Odmítá pochopit, že to tu nebude diskuse, ale monstrproces a soud. Žaloba zní na kacířství, popírání papežství, církve, církevního práva atd. Jeroným je toho všeho žákem…

Útěk, pak utrpení, snad horší než Janovo…
Jeroným přijíždí do Kostnice až dalším rokem – počátkem dubna 1415, přesně před šesti sty lety. Má též glejt k svobodnému příjezdu, jako Hus. Až zde se dovídá, jak to s Husem opravdu vypadá – že nikdo nic nezmůže, že ani císař.

Tak se Jeroným obrátil nejprve k útěku – byl však chycen a 22. května 1415 zavřen za hrozných podmínek, byl vyslýchán, mučen. K tomu je svědectví z Husových listů, kde Mistr Jan říká, že se mu doneslo, že milý Jeroným je taky zavřen a že trpí snad daleko víc než on sám.

Hlavním theologem reformního koncilu je pařížský mistr Jean Gerson, nominalista (vzpomeňme si na první sorbonnský spor s Jeronýmem 1405). Jeroným věděl, že tím je předem rozhodnuto o všem. Jeho briskní myšlení mu vše jasně ukazovalo – zatímco se uvězněný, isolovaný Mistr Jan Hus, se zánětem okostice zubů, vyhublý, nemocný, stále snažil o obhajobu a o diskusi k tématu – že toto neučil, toto nezastával… Tehdejšímu soudu stačili dva svědkové (presumpce viny) – a soud jich měl na Husa dvacet.

Císař Zikmund dokonce neprozřetelně „bokem“ řekl, měsíc před Husovou popravou, že s tím Jeronýmem to bude jednodušší, s tím se skoncuje za jeden den, vždyť to je pouhý žák, jak vyplývá ze svědectví českého pána Petra z Mladoňovic.

Lidé jste, ne bohové!
Jeroným se až po pár dnech v červenci 1415 zpětně dozvěděl, že jeho přítel a učitel Jan Hus byl opravdu odsouzen, potupně odsvěcen a upálen za branami města poblíž Rýna. Dozvěděl se také, že jeho vlastním soudcem je Michal de Causis – úplatný výřečný nelítostný obročník. Jeroným byl v hrozných životních podmínkách, přikován dlouhé týdny, v horečkách. A tak se 11. září 1415 odvolal a Husa se zřekl…

Za dvanáct dní mu řekli, že to nestačí! Tak v říjnu 1415 píše i do Čech, že se Husa zřekl… (Je třeba připomenout, že v prosinci 1415 dorazila objemná statečná stížnost na celý Husův proces od 452 českých a moravských šlechticů.) Jeronýma nicméně – i přes stálé veřejné odvolávání – stále nepustili z vězení. A v květnu 1416 přišly rozhodující okamžiky. Jeroným na dalším zasedání odmítl přiznat vinu! Soudcům pouze řekl biblické: „Lidé jste, ne bohové!“ Řekl, že se ze strachu před krutou smrtí ostudně zřekl svého drahého přítele a svatého muže Mistra Jana Husa a že pravda natrvalo neustoupí lži.

Jestliže Hus pro soud zemřel jako zatvrzelý kacíř, který prostě neodvolal, Jeroným se stal nejvyšším kacířem, protože se nejen veřejně přiznal k již odsouzenému kacíři, ale dokonce to vše předtím odvolal – a nyní odvolal odvolané… Byl to políček vmetený celému soudnímu tribunálu.

V sobotu 30. května 1416 mu naposledy řekli, aby se vrátil do lůna svaté církve, a on je pozval za 100 let na Boží soud. Sám si nasadil papírovou čepici s nápisem: Kristus je mým Pánem. Okamžitě po tomto byl předán světské moci a na stejném místě jako Mistr Jan Hus upálen… Bylo mu snad ani ne 40 let.

Zemřel jako filosof a disident nového věku. Zažil ve svém životě mnohé. A zažil i ten největší vnitřní boj sama se sebou – ono Kristovo: Ano, svou kůži zachováš, ale život svůj ztratíš.
ThMgr. Martin Skočdopole
s odkazem na texty F. Šmahela, Z. Beneše, M. Chadimy aj.