MotejlekSkocdopole.com

Při komunikaci s velkými podnikateli v Evropě se často setkávám s názorem, že Ukrajina je nevhodná, až nebezpečná země na investování. Tento názor se zakládá především na tom, že soudy nejsou nezávislé a přijímají politická rozhodnutí. Důkazem je i případ Júlie Tymošenkové.

Protože podnikám na Ukrajině a často ji navštěvuji, udělal jsem si představu o tom, co se v kauze Tymošenkové skutečně stalo. Fakta hovoří následovně. Júlia Tymošenková, v pozici premiérky bez schválení vlády a v rozporu s vůlí prezidenta, podepsala 19. ledna 2009 kontrakty na plyn s Moskvou. Na první pohled se může zdát, že za tento úkon ji nemuseli odsoudit až na 7 let vězení.

Podívejme se na kontrakty blíže. Smlouva stanovuje základní cenu plynu pro Ukrajinu na 430 dolarů za 1 000 kubických metrů na celých 10 let. Přitom celkový objem dodávek plynu na Ukrajinu nesmí být menší než 52 miliard m³ ročně. Společnost Naftogaz Ukrajina musí splácet 80 % objednaných objemů – tedy nejméně 41 miliard kubických metrů – přestože je země nespotřebuje. Za neodebraný plyn jsou pokuty až do výšky 300 % z hodnoty neodebraného množství paliva.

Pro porovnání: základní cena ruského plynu, například na východní hranici Německa, je asi 250 dolarů. Když od ní odečteme náklady na tranzit přes území Ukrajiny, Slovenska a Rakouska, průměrná cena ruského plynu pro Německo na východní hranici Ukrajiny nepřekročí 170 dolarů. Přibližně stejnou cenu má Polsko, Slovensko a ostatní evropské země. Německo má spotřebu asi 33 miliard kubických metrů ruského plynu ročně a Ukrajina je povinná od roku 2009 odebrat nejméně 41 miliard kubických metrů.

Zaznívají různé odhady ztrát Ukrajiny kvůli Tymošenkovou podepsané ceně za plyn – od 7 až do 15 miliard dolarů ročně. Ruský Gazprom navíc už vystavil Ukrajině účet na 7 miliard dolarů pokutových sankcí za neodebrané množství plynu. Z toho vzniká velmi pohodlný nástroj ekonomického tlaku a možná až vydírání Ukrajiny ze strany Ruska.

Paradoxem je, že v současnosti začala Ukrajina nakupovat plyn z Německa, od německé společnosti RWE Supply & Trading. Cena tohoto plynu, nejprve dodaného z Ruska do Německa a poté přepumpovaného zpět na Ukrajinu, je nejméně o 50 dolarů nižší, než cena pro Ukrajinu na ukrajinsko-ruské hranici. Podepsání plynového kontraktu v roce 2009 se konalo při aktivní účasti německé kancléřky Angely Merkelové. Evropská média tehdy psala, že až po zásahu Merkelové, Putin a Tymošenková konečně „dospěli ke kompromisu co se týče ceny za plyn a tranzit“. Co všechno vyplynulo pro Ukrajinu z Merkelovou lobovaného „kompromisu“, je nyní už definitivně jasné.

Stojí proto za zamyšlení, kdo těží z absolutní energetické závislosti Ukrajiny? Je zřejmé, že hlavně dva státy – Rusko a Německo. Kontrakt na plyn s Ruskem ohrožuje suverenitu Ukrajiny. Takzvané Charkovské dohody, v důsledku kterých Ukrajina získala slevu na plyn, ve výši 100 dolarů za tisíc kubických metrů ,výměnou za prodloužení dislokací ruské flotily na Krymu na 25 let, je jasný příklad tohoto ohrožení. Se zvýšením světových cen ropy se integrace Ukrajiny do Celní unie, která je tvořená Ruskou federací, zdá celkem možnou. Reálný může být i převod ukrajinského plynovodního systému do řízení Gazpromu výměnou za nové slevy na plyn.

Tymošenková od začátku namísto odpovědí na vážné ekonomické otázky vyhlašovala, že tento proces je politickou pomstou. Vyhlášení o politické povaze kauzy Tymošenkové z úst expremiérky se rozšířilo po celé Evropě. Od té doby si unie nenechá ujít žádnou příležitost, aby připomněla ukrajinskému vedení obvinění z politicky motivovaného soudnictví. Fakt, že tím v konečném důsledku trpí Ukrajina – například i váháním vstupu investorů do země – zřejmě nikoho z aktivistů a „obhájců“ Tymošenkové až tak netrápí.
Pavol Krúpa, Arca Capital